18.11.2009
Po tváři mi stekla slza a já ho naposledy políbila.
Usmál se na mě a rozloučil se.
Šla jsem mlhavou ulicí, vedle mě zacinkala tramvaj, opodál zavoněly ořechy v cukru.
V chumlu lidí jsem se cítila malá a ztracená, křehká a slabá.
Potřebovala jsem ho.
Setřela jsem slzy a jela domů.
Mísily se mi pocity.
Po tvářích mi stékaly slzy neuvěřitelného štěstí, vroucné lásky a stesku.
Chtěla jsem ho mít u sebe.
Znovu se ho dotýkat.
Opět ho k sobě přitisknout, obejmout, dotknout se jeho měkkých rtů.
Chyběl mi jeho veselý pohled, jeho zářivý úsměv.
Chtěla jsem cítit jeho blízkost.
Přijela jsem domů, prohřála tělo vanilkovou sprchou, přičichla k jeho ručníku, který byl nasycen jeho vůní, pohlafila Pšůůůa a šla spát do postele, ve které bylo podivně prázdné místo..
Je neuvěřitelné, jaké štěstí prožívám.
Jakou lásku mám.
Jaké teplo u srdce cítím.
Takové jako nikdy v životě.
Oheň, který nikdy neuhasne.
Miluju ho.