17.11.2009
Je mi devatenáct.
Nijak to neprožívám.
Za rok bude dvacet a pak dvacet jedna.
Co jsem za svůj život dokázala?
Objektivním pohledem nic extra.
Subjektivním totéž.
Prošla jsem základkou s jedničkama jako milá, vzorná žákyně, ukončuju střední bez větších průšvihů.
Nepropadla jsem fetu ani pochybné partě s podivnými členy, neprovádím drsnou rebélii a nepůsobím drze.
Neudělala jsem nic světoborného, nevěnuju se charitě ani nepracuju v azylovém domě.
Nestarám se o ztracené psy, nepomáhám v kojeneckém ústavu ani jsem nevynalezla lék proti HIV.
Svět mi nemá být za co vděčný.
Nic jsem mu nedala.
Existoval by beze mě.
Obešel by se beze mě.
Přesto jsem ráda, že jsem.
Že můžu být, že můžu všechno na Zemi prožívat.
Ať už zlé či dobré.
I když světu nikterak nepomáhám, jsem ráda, že existuju a mohla jsem na něm strávit už (?) devatenáct let..