17.2.2012
Místnost se zaplnila párou a vůní skořice.
Zalévala jsem své zubožené tělo proudy horké vody.
Doufala jsem, že prosákne až do nitra a spálí mi duši.
Jen to zasyčí.
Kůže zčervenala a nepříjemně svědila.
Chtěla jsem se upálit zaživa.
Nejsem čarodějnice.
Jsem troska.
Vevnitř seschlá a zmrzlá zároveň.
Citově vyprahlá.
Beznadějný případ.
Chtěla jsem zemřít v plamenech.
Naivně si vnutit myšlenku, že je ve mně ještě nějaké teplo.
Aspoň zbytek.
Bylo mi mdlo.
Z horka a ze života obzvlášť.
Motala se mi hlava a mínila mi prasknout.
Starosti by se rozprskly po okolí.
Chtěla jsem hlavou třísknout o dlaždice nad vanou a zanechat na nich okouzlující mozaiku bolesti.
Vymlátit si duši z těla.
A bolest.
A strach.
Břicho se mi sevřelo nervozitou.
A ještě něčím, co neumím popsat.
Tělo se mi třáslo a podlehlo neskutečnému vyčerpání.
Nejraději bych usnula navěky.
Šípková Růženka nebo medvídě?
Už se neprobudit.
Dobrou.