16.9.2009
Proč skrýváme pláč?
Proč se bojíme svých slz?
Skrýváme je před okolím, nedovolujeme, aby je ostatní spatřili.
Lidé nevědí o mých slzách.
Mohou je pouze tušit, vědět, že jsou, že tu jsou a budou, protože o nich mluvím, píšu o nich.
Alespoň o nich píšu.
Nestalo se, aby mi někdo setřel slzu z tváře.
I když by pro mě nebyl tak velký problém rozbrečet se ve společnosti někoho jiného, nepropadla bych se studem ("Co jsem to propánajána dopustila?"), ale zatím se tak nestalo.
Ležím v peřinách a .. nebrečím.
Jen mi po tvářích stéká pár slz.
To ani nepovažuju za pláč.
Jen jako slabý ventil nečeho.
Prostě jen pár kapek.
Do pokojíku někdo vejde, třeba mamka, a já mám největší pilno přerovnávat knížky v polici.
No jo, přece se na ni nemůžu podívat uslzenýma očima.
Když nebulím moc, jde to snadno skrýt.
V takovém stavu lze i vtipkovat nebo hýřit naoko dobrou náladou.
Proč lžeme sami sobě?
Někdy..
Proč si něco nalháváme, hrajeme si na něco, obelsťujeme se?
Jo, možná máme pouze potřebu něčím se uklidňovat, utíkat před bolestí, před pravdou.
Proč obelsťujeme ostatní?
Může to být i z takového prostého důvodu, že nechceme, aby někdo viděl naše slzy, aby někdo zaregistroval náš smutek a začal se v tom pitvat, dokud nepřijde problému na kloub.
Ale mi si o tom třeba zrovna nechceme povídat! Necítíme se na to!
Jo, velkej Spasitel, ale věřte, že ne vždycky je příjemné to ze sebe dostat, prostě se nechat rozervat, rozpitvat na cáry do hloubi duše, svěřovat se se sebemenšími detaily, vysvětlovat proč se cítíme mizerně.
Proto se člověk občas přetvařuje, a i když to nemyslí špatně, okolí ho za to může odsoudit.
Nepochopit ho.
To je špatně.
Nejdůležitější na spokojeném vztahu dvou lidí je důvěra, tolerance a pochopení.
Nic z toho se nepodaří bez jednoduchého CHTÍT..