15.9.2009
Mrzí mě na sobě mimo jiné jedna věc.
A to, že neumím dávat najevo pocity a jisté sympatie k mně blízkému člověku.
Je pro mě mnohem snažší věci napsat než říct do očí, jen tak někoho obejmout pro mě není moc lehké.
Je to pro mě tak trochu nepřirozené.
Nikdo se se mnou nikdy nemazlil, ani když jsem byla dítě, nikdo mi neřekl, že by mě měl rád, nikdo mě neobejmul.
Nikdo mi nedával lásku ke mně najevo, proto jsou mi takové okaté projevy náklonosti k jiné osobě tak trochu cizí.
Nikdy jsem neřekla mamce, že ji mám ráda.
Ani taťkovi.
Nikdy jsem je neobjala.
Neviděla jsem to u nich, neměla jsem potřebu to dělat.
Netušila jsem, že bych mohla přijít a schovat se jim v náručí.
Nikdy jsem neobjala ani babičku, nikdy jsem jí neřekla, že ji mám ráda, že ji miluju.
Lidi netuší, co pro mě znamenají, protože jim to neříkám, ani to nedávám dotyky najevo.
Babička vůbec neví, čím pro mě je.
Babičku jsem neobjala nikdy, Katku jednou.
Moc ráda bych všem pověděla, co pro mě znamenají, za co si jich vážím, že je mám ráda.
Ale nikdo to ode mě asi ani neočekává, o to větší by to pro ně byl šok a o to víc se toho šoku bojím.
Žádné podobné láskyplné zacházení jsem nikdy nezažila, takže to nemám zažité a je to pro mě nepřirozené.
Třeba to všechno jednoho dne překonám.
Až bude vhodná chvíle a promluví moje srdce..