15.3.2010
Jsem ubrečínek.
Vyřvu se o samotě, pobrečím si na přelidněným náměstí.
Jsem kliďas a slzy mi nevadí.
Jsou součástí mého já.
Vyvede mě z míry maličkost, rozveselí mě téměř cokoliv.
Můžou mi z očí padat slzy jako hrachy a za minutu se usmívám štěstím.
Nejsem hysterka lačnící po vyplakání se na rameni.
Nevyhledávám utěšující objetí.
Jsem nenormálně normální člověk, který s vámi jde do kavárny a během rozhovoru o meteorologické situaci a pití capucinna mu stékají slzy všude možně po tvářích..
Jen tak..
Oči se mi zalily slanou vodou a z okolního světa zůstaly jen zbytky v podobě mlhavých rozpitých obrazců.
Vypadalo to jak obraz malovaný sytými olejovými barvami.
Nebo vodovkami na bílém navlhčeném papíře.
Jak obraz od Clauda Moneta..