15.9.2012
Venku zuřil vítr.
Duše zuřila ve mně.
Horká voda mi pálila tělo do ruda.
Víčka rozpálená.
Slzy je chladily.
Byla jsem zklamaná sama ze sebe.
Prokazatelně schizofrenické chování.
Toužila jsem po tom zmizet.
Najednou "blik", lusknutí prstů a být pryč.
Roztáhnout imaginární křídla a odletět.
Astrálně odcestovat na dovolenou bez trápení.
Z výšky sledovat to bezvládné zbytečné tělo na dně studené vany.
Třáslá se mi brada, teď se postavit - zřítím se.
Bezvládná kostřička s trochou masa.
Slaná voda (ty nešťastné drobné kapky bolesti) se mísila s tou sladkou.
Bála jsem se ty slzy si přiznat.
Připustit, vzít za své.
Uklidňovala jsem se, nejsou vidět, tak neexistují.
Ale vevnitř jsem křičela.
Zakláněla hlavu a nešťastně krabatila tvář.
Němá.
Pro jistotu si zacpat pusu pěstí.
Duše mi hořela.
Sebetrýzeň.
Já, masochista.
Já, psychická anomálie.
Jsem Zet - Em, jsem zlá mrcha, bad girl.
A to rozhodně rajcovní není.