Dnes by Ti, můj Tobíku, bylo čtrnáct let.

Bohužel jsem Tvoje trápení musela ukončit týden předem a zpětně si trošku vyčítám, že jsem to neudělala dřív. 

Jenže já to s Tebou při první nepříjemnosti nechtěla vzdát.

Ani při desáté, ani při sté.

Pořád jsme spolu bojovali a snažili se.

Až do konce, který prostě přišel.

A já si řekla, že to Tvoje přežívání nemůžu protahovat do nekonečna.

Ano, přežívání.

Protože to, jak jsi žil, se poslední měsíc spokojeností nazvat nedalo.

Viděla jsem to na Tobě a cítila to.

Doktor mi děkoval za Tebe.

A já mám v sobě pocit smíření.

Přesto je tady bez Tebe podivné prázdno a bude trvat než ten nezvyklý pocit vstřebám a přijmu za vlastní.

Že už Tě po příchodu domů nenajdu za dveřmi, jak mi zahříváš bačkory.

Že už neuslyším ťapot drápků po podlaze.

Že už nebudeš škemrat o kousek šunčičky, když budu mazat svačiny.

Ani to, že už za mnou nepřijdeš, jakmile pohledem byť jen zavadím o Tvou oblíbenou modrou deku.

Už nemusíme hlídat čerstvé pečivo z nákupu, aby jsi ho neochutnal jako první.

Už nemusíme všude zavírat, abys náhodou něco nepočůral.

Už nemusíme nic, a to je vlastně na tom to nejsmutnější.

Omlouvám se, že jsem byla občas ošklivá.

Co na tom, že to bylo v situacích, kdy ses vyčůral na nový koberec, postel nebo dokonce mě!

Věřím tomu, že to nebylo schválně. 

Takový jsi nebyl.
Promiň, že jsem někdy byla nepříjemná.

Tehdy, když se na čerstvě umyté podlaze objevily ťápoty od čůránků skrze celý byt.

Přestože s námahou, ještě jsi ve svých světlých chvilkách použití záchůdku zvládal.

Byl jsi chudáček.

Zpomalená kostřička potažená kůží s bříškem nalitým vodou.

A v obličeji bolestně nešťastný výraz.

To proto jsem Ti pomohla, rozumíš?

Ne kvůli všem těm loužičkám a počůraným prostěradlům, ale proto, že jsi nebyl šťastný.

Jsem vděčná za to, jaký jsi byl.

Za Tvou srdečnou a společenskou povahu.

Děti Ti mohly skákat po hlavě, a Ty jsi držel.

Radši ses zvedl "vlezte mi, smradi, na záda" než abys jim ublížil.

Vzhledem k Tvému pokročilému věku jsi měl nárok na svoje stařecké vrtochy a potřebu osobního klidu.

Ale to Ty ne.

Neustále jsi nás vyhledával.

Neustále jsi nás následoval.

Neustále jsi nás potřeboval.

I my Tě potřebujeme.

Teď už nám zbývá jen vzpomínat.

Nikdy nezapomenu, Tobby!