Ahoj babi,

dneska jsme jeli za dědou.

Od Vánoc jsme tam nebyli - byl skoro tři týdny v nemocnici, ale to samozřejmě víš.

To já jen, aby řeč nestála.

Když šel na běžnou kontrolu k doktorovi, ten se zhrozil a hned si ho tam nechali.

I den navíc, kdy by si zašel domů pro věci, by byl moc.

Tak na tom byl zle.

Zato teď vypadá mnohem líp.

Shodil deset kilo vody, takže se mu všechno dělá líp - od vysávání koberce po zavazování tkaniček.

Je veselejší a plný elánu.

To, když jsem ho viděla naposled, nebylo a vážně jsem se bála ho tam nechat samotného.

Upekla jsem mu roládu.

Tu Tvoji!

Měl velkou radost a i přes svoji cukrovku si bral pořád další.

Už dřív po mně chtěl recept, ale věděla jsem, že si ji ještě nedělal.

Nemýlila jsem se.

I když je jenom s marmeládou, je kumšt ji udělat správně.

První výzva je vyšlehat těsto tak, aby bylo jemné a nadýchané jako obláček.

Když se dá marmelády málo, je suchá, když naopak moc, pak zase vytíká.

Já jí dala tak akorát, možná by drobet marmelády navíc snesla.

Každopádně nebyla jako od Tebe.

Tobě se nemůžu a hlavně ani nechci vyrovnat.

Ať tak či tak, dědovi chutnala a udělalo mu radost, že jsem tě skrz recept vrátila mezi živé.

Cestou zpátky jsem se stavila na hřbitově. 

Sobota, půlka února, nikde ani živáčka. 

Zapálila jsem Ti svíčku a pak k Tobě v duchu promlouvala.

Věděla jsem, že se na mě díváš seshora a sleduješ, jak válčím životem.

Jak se trápím, pak zase raduju, zkrátka jak žiju.

Každý den není posvícení a Ty to taky víš.

Ale o to víc je člověk radši, když je dobře.

A hlavně Tomášek s Aničkou mě drží nad vodou.

Dodávají mi sílu k tomu jít dál.

Bojovat, vydržet, nevzdát to.

Ať už jde o cokoliv.

Kvůli nim se snažím a nikdy snažit nepřestanu.

Tak to prostě je.

Tak ahoj a zase někdy.

Brzy.