15. 1. 2018
Ahoj babi,
mohla bych napsat "milá babi", protože jsi milá skutečně byla, ale Ty víš, že na tohle jsme si nehrály.
Asi už víš, že nejsem sama.
Že někoho mám.
Ne někoho. Mám JEHO!
Díváš se na nás seshora, když jdeme za Tebou na hřbitov, nebo Ti to třeba řekl děda, co já vím.
Myslím na Tebe a v duchu k Tobě promlouvám, takže vím, že víš.
Představuju si, jak se na nás usmíváš a už Tě nic nebolí.
Mě ale bolí to, že tady nejsi s náma.
Že za Tebou nemůžu přijet a při kafi a Tvý rybízový bublanině Ti ho představit.
Ty by ses trochu předváděla, trochu vtipkovala, aby ses mu zalíbila.
Možná bys zase vytáhla nějaký moje příhody z dětství nebo maléry z puberty, jak jsi to dělávala, ale tentokrát bych se za to na Tebe nezlobila.
Líbil by se Ti.
Tím jsem si jistá.
Možná by Ti vadilo, že je mladší než já.
Ale to by Tě rychle přešlo, když bys viděla, jak se chová k malýmu nebo Bettyně, a jak se nestydí mě před Tebou držet za ruku nebo líbat do vlasů.
Měla jsi ráda Tomáše.
Tu bezcitnou a egoistickou figurku, která si Tě omotala kolem prstu.
Jako všechny.
Nezazlívám Ti to.
Mě si taky omotal.
Ale když jsem Ti chtěla říct, jak je to doopravdy a skoro Ti brečela do telefonu, rychle jsi ukončovala hovor nebo měnila téma.
Já Ti to odpouštím.
Nezlobím se na Tebe za to.
Protože teď jsem šťastná a (za)milovaná.
Já vím, že víš.
P.S.: Zase se ozvu.