14.1.2012
Člověka to až neobvykle zaskočí, když se stane něco, s čím už dozajista nepočítal.
Zírá. Vykulené oči, huba dokořán.
Nemuže věřit svým očím, uším, dle výběru.
Mě zaskočila láska.
Srdce se mnou hraje dost nemilosrdnou hru.
Drtivou porážku přiznávám.
Nachytala jsem se.
Na švestkách.
Uvízla jsem ve vlastních pastích.
Je možné znovu zažehnout plamen života?
Nebo se srdce z mrákot nikdy neprobudí?
Měla jsem chuť ho sníst.
Jako pozdní večeři.
Zulíbat ho od hlavy až k patě a pořád by to nebylo dost.
Srdce mi pukalo láskou a ukouzlením a já nevěděla, jestli je to tak správně.
Nejsem znalec v této oblasti.
Dosud neprobádané neznámo.
Nechám si poradit.
Nechám se podat.
Nevím, co čekám.
Vždycky zírám, vykulené oči, huba dokořán.
Asi jsem čekala kolaps a nezájem.
Mysl mimo provoz, city vyřazené z provozu, technik má dovolenou, náhrada se hledá.
Jak jsem mohla tušit, že mě srdce zase převeze?
Rvalo se mi na kusy láskou a bolestí zároveň.
Neštěstím, trápením.
Steskem nad tím, že už za chvíli budu muset opustit to milované.
Měla jsem před sebou jen pár hodin spánku, asi pět, přesto jsem chtěla vedle něj ležet do skonání světa.
Když tam tak ležel, nevinně jak anděl, bez převleku, tak nahý a prostý, zaplavila mě nepopsatelná vlna lásky, něhy a okouzlení, jakou jsem dlouho nepocítila.
Slzy mi stékaly po krku na prsa, vzlykala jsem a křečovitě ho hladila.
Bývala bych ho umačkala k smrti.
Potichu a vzdáleně se zeptal "co se stalo?", ale nemělo smysl mu něco vysvětlovat, chtěla jsem mluvit dotyky.
Už spal.
V krvi mi kolovala až zbožná úcta, koukala mi z očí a já se podle ní chovala.
Řídím se podle pravidel.
Manuál mám po kapsách.