13.12.2010
Lehla jsem si do vany.
Voněla po olivách.
U uší mi praskala pěna.
Konečkama prstů jsem si nakapala kapky vody na břicho.
Vždycky to tak dělám.
Odmala.
Počkám, až zchladnou, a pak si tam nakapu nový horký a voňavý.
Dívala jsem se na svoje tělo.
A přemejšlela.
Asi vás napadne, že jsem dumala nad tím, jestli je tlustý nebo hubený.
To ne.
Nakapala jsem si vodu do pupíku až po okraj a přemejšlela, že by bylo dobrý se takhle vyfotit.
Na obálku knihy.
S oblinkou ňader, pupíkem s pěnou a klínem.
Zarostlým klínem.
Protože to je daleko syrovější a pobuřující než broskvička hladká jako samet.
Jako dítě.
A já nejsem dítě.
Nebo oblinky ňader s bradavkama s rozmazaným tmavým klínem v povzdálí.
Ještě nevím.
Rozhodnu se.
Nadechla jsem se (což mi dost dobře nešlo) a potopila jsem se.
Voda strašně zesiluje a přitahuje zvuky.
Kdybych chtěla, můžu zřetelně poslouchat televizní noviny, na který se mamka dívala nahoře v obýváku.
Vyplavala jsem a v uchu mě bolelo.
Jen jsem ležela, oči zavřený, a v uchu mě bolelo.
V levým uchu.
Děsnej zánět a já se bála polknout.
Měla jsem takovej strach, že jsem držela sliny hodinu v hubě, pak je s obtížema spolkla a bolest mi uchem projela až do mozku.
Nepříjemný.
Vylezla jsem z vany, prohlídla se v zrcadle, řekla si "no fajn", namazala se olivovým krémem a oblíkla se do pyžama s tučňákama.