13.5.2012
Lehla jsem si do horké vody.
Páteř zakřupala a odřeniny na nártech mě pálily.
Schovala jsem hlavu pod vodu.
Chtěla jsem zmizet.
Znovu se vynořit a objevit se v laguně, v ráji, nebi, pekle anebo nikde.
Nebýt.
Neexistovat.
Netrápit (se).
Je možný brečet pod vodou?
Alespoň se o to můžete pokusit.
Já se pokusila.
Čelo se mi krabatilo, naprázdno jsem polykala bolest, od nosu mi tancovaly nešťastné bublinky a břicho se otřásalo v němých vzlycích.
Nehty jsem si zarývala do krku a prsou.
Drásala jsem si kůži a zůstávaly na ní rudé škrábance.
Toužila jsem ze sebe servat tu špínu a černotu, co mě zakrývala jako šedá záclona.
Vyrvat si duši z těla a poplivat.
Vyrvat si srdce a dát mu pár facek.
Mohla bych se utopit, napadlo mě.
Dusila jsem se skořicí a badyánem.
Slaná voda se mísila s tou voňavou.
Vynořila jsem se, popadala dech a zírala na konečky rozmáčených prstů koukajících z pěny.
Pramínky vlasů se mi lepily ke tvářím.
Divá Bára.
Bláznivá Viktorka, jméno mé.
Nešťastná a utrápená.
Drala jsem si kůži, chtěla se z ní vysvléct.
Hrubě a nemilosrdně.
Smýt ze sebe to špatný.
Slzy, krev a pot.
A slzy a pot a tělesný šťávy.
A slzy.
Uvařit se zaživa.
Upálit.
Zakopat.
Pohřbít.
Trápím a trápím se.
Na shledanou, kozy stranou.
The end.
Komentáře
Přehled komentářů
Slávinko, ty víš, co si myslím. Píšeš to všechno krásně. Tak procítěně, člověk v tom úplně cítí kus tebe. Tvoje srdce a duši. Dvě nejkrásnější věci pod sluncem. Je mi sice líto, že máš takové pocity. I když občas je mívám taky. Ale to jediné, co mi dokáže na tváři vykouzlit aspoň náznak úsměvu, jsi ty. Pokus se myslet na hezké věci. Nepropadej smutku. Jsi úžasný člověk. Nikdo nemá tak velké srdce, jako ty...
Slávinko...
(Bumbrlík, 17. 5. 2012 14:48)