13.3.2012
Ležela jsem na pohodlném tmavomodrém sedadle.
Semiš.
Ležela jsem.
Přímo odpočívala.
Relaxovala, bolavá záda nezáda.
Oči jsem upínala k nebi.
Růžová ústa pootevřená.
Tiché vzdechy dojetí.
Stromy nade mnou tančily.
Holé, přesto barevné.
Plné života.
Mávaly mi hubenými pažemi.
"Ahoj!", vyletěly mi prsty k obloze.
Jakoby mě zvaly k sobě na návštěvu.
Na rozmanitou party plnou veselí.
Připadala jsem si jako na kárce, svět mě vozil, svět se se mnou točil.
Teplý jarní vítr by mi čechral vlasy, já bych se smála, přivírala oči a olizovala si jahodové rty.
Připadala jsem si jak na barevném nafukovacím lehátku.
Plula bych po vodě a slunce by mě šimralo na tváři, skrz zavřená víčka bych vnímala stíny stromů nade mnou.
Každý lísteček.
Vůně vody a květin.
Čerstvý vzduch, co by mě štípal v nose.
Srdce mi mínilo puknout.
Nádherným pocitem naplnění.
Úžasem.
Jistotou.
Okouzlením.
Vším.
Jsem šťastná.
Už jsem.
Probouzející se zem a zelená tráva deroucí se vší silou na povrch.
Tak moc bojuje za přežití.
I já bojuju.
Kdo bojuje, může prohrát.
Kdo nebojuje, už prohrál..