Můj nejdražší,

že mi to ale trvalo, co myslíš?

Téměř po dvou letech Ti píšu.

Musel ve mně tenhle nápad uzrát a taky je to mezi námi hlubší a hlubší, nepřijde Ti?

Říkám si, kam až to může pokračovat.

Jsem z toho upřímně zaskočená.

Neznám to.

Ani v nejmenším.

To, jak tančíme po kuchyni bez hudby.

To, s jakou laskavostí mi češeš vlasy.

To, jak jeden druhému chystáme pastu na kartáček.

To, jak se při usínání držíme za ruce.

Jako dvě vydry, co se bojí, že si uplavou.

Zdánlivě obyčejné chvíle.

Fádní okamžiky, nudné zážitky.

Pro mě vzácnost plná normálnosti, klidu a jistoty.

Nikdo mě nikdy nehladil tak jako Ty.

S takovou láskou, s takovou něhou.

Jako by sis chtěl vytetovat do paměti každý můj centimetr.

Nikdo mě nikdy nehladil.

Nikdo se na mě nikdy nedíval tak jako Ty.

V Tvých očích vidím směsici štěstí, radosti a nekonečného citu.

Nikdo mi nikdy nevoněl tak jako Ty.

Tvoje vůně je pro mě ten nejkrásnější, omamně návykový parfém, ze kterého se mi motá hlava.

Ještě pořád se mi divíš, že si Tvoje trička schovávám pod polštář a před usnutím k nim čichám?

Jen s Tebou se cítím sama sebou.

Uvolněně a svobodně.

Protože vím, že můžu.

Nic neskrývat.

Nic nepřehrávat.

Abych se zalíbila.

Abych se neztrapnila.

Žádná červená kontrolka v hlavě a křečovitý úsměv.

Jen s Tebou můžu padat volným pádem, protože vím, že mě zachytíš.

A nebo poletíš se mnou.

Pokaždé, když ležím vedle Tebe, ruku pod Tvou hrudí, cítím Tvoje srdce, jak mi buší přímo do dlaně.

Při pouhém pomyšlení, že by znenadání přestalo tlouct, mě zaplaví vlna úzkosti.

A když se obejmeme, oba vydechneme úlevou, protože jsme doma.

Pevně se svíráme v náručí, přesto opatrně, protože víme, že to kouzlo mezi námi je velice křehké.

Přestože se čas od času zcela výjimečně objeví nějaká mlčenlivá chvilka plná únavy nebo nepochopení, oba víme, že je to jen dočasné.

A že uděláme všechno pro to, aby podobných situací bylo míň a míň.

Zároveň však oba víme, že je to lidské.

Nejsme stroje, nejsme roboti.

Máme právo na emoce, nálady, nechuť, rozdílné názory a představy.

Životně důležitá je však pro mě víra, že k sobě zase najdeme cestu.

Uvolníme zdánlivě zacuchaný uzlík na niti důvěry a opatrně si vklouzneme do náruče.

Nadechneme se.

Kolébáme se.

A víme, že to je to, co nám celou dobu scházelo.

Bezpečný přístav toho druhého.

Tvoje jediná do konce všech světů.

Jo, vážně.

Protože pokud by to mezi námi nedopadlo, skutečně už zůstanu sama.

Nad Tebe totiž není.

Neber to, prosím, jako citové vydírání.

Je to spíš jen síla věrné lásky jedné osamocené labutě.