12.1.2011
Terapie myšlenkama.
Do toho.
Kolik je na světě bolesti, utrpení, slz a podřezanejch žil?
"Ach, Bože, co je zas tohle?", říkáte si?
Dobrá, tudíž dál nečtěte.
Pro ty, kteří chtějí vědět, co za moudro ze mně vypadne, nechť pokračují.
Svoje rádoby spisovatelský střevo nikomu nenutím, pánové a dámy.
Nikdo ani netuší, co všechno má a za co může být vděčen, že to nemá.
Ten, kdo má postel, chleba a alespoň jednu blízkou osobu, může být šťasten.
Co z toho, že je na světě stálou prioritou majetek spolu se slávou, úspěchem a uznáním.
Obyčejný zdraví je lidmi považováno za automatickou samozřejmost, kterou dostanu do života a nikterak si ho neváží.
A nad přátelstvím nebo láskou se ušklíbnou ve smyslu "to ještě existuje?".
Stála jsem v mrzutým počasí pod naštvaným nebem a déšť mi rozmazával černý linky.
A možná to bylo i slzama, který se mi hrnuly do očí.
Jo, slzy.
Nad tímhle světem, nad tímhle posraným systémem.
Kdy člověk si myslí, že je tady pán, střed vesmíru, vedoucí, mistr, panovník, vládce, král, a ostatní za to vykořisťuje.
Malej světlehnědej podvraťák neurčitýho druhu (v rasách se nevyznám) pobíhal kolem mě a marně se snažil najít cestu domů.
Byla to holka.
Holka s bolavým nateklým zadkem.
Máme se zatraceně dobře, a ne, že ne.
Tak kdy nám to, krucinál, dojde?