12.2.2013
Obličej se mi loupal po šupinkách.
Chtěl se svlíct z kůže jako had a odhalit úsměv.
Namazala jsem si ho silnou vrstvou hutnýho krému.
Udělat ze sebe neprůhlednou neprůstřelnou masku, zakrýt si oči a nekoukat na svět.
Nevystrčit nos zpod peřiny.
Zacpat si uši dlaněmi a křičet "I can´t hear you!".
Neposlušný kudrlinky se mi lepily všude.
Mastný slzy mi stékaly po krku, po uších, vpíjely se do flanelu pyžama.
Já, panenka hadrová bez emocí.
Nedát na sobě nic znát.
Jsem oukej a budu oukej ještě víc.
Nic mě netrápí, hele, smajlík.
Vnitřně se rozervat.
Nechat si narůst dlouhý nehty a rozškrábat se zaživa na padrť.
Vyrvat si vlasy a rozkousat si jazyk.
Podomácku vyrobená výbušnina odjištěna.
Mám očekávat popáleniny nebo utrhaný prsty?
Nechat si vyklovat oči, ronit slzy z prázdnejch důlků a nemoct to vysvětlit.
Naučit se cizí mluvu vnitřních orgánů a dělat profesionálního tlumočníka s kufříkem.
Kravata netřeba.
Napsat slovníček, vydělat majlant, jít do světa na zkušenou a naučit se latinsky.
Sníst buchty, vrátit se domů a padnout do tý správný náruče.