12.1.2012
Mráz mě štípal do tváří a v nose.
Tak, jako když brečíte nebo vylezete z přechlorovaného bazénu.
Obloha byla temná a škaredá, za okny autobusu se míhali lidé v barevných šálách.
Z nebe se tichounce snášely chuchvalce nadýchaného sněhu.
Padaly tak lehce a něžně, jako byste z mraků vysypali peřinu.
Zvedla jsem oči k mrakům.
Namísto zelených korun stromů tam trčely uplakané pahýly.
Ani lísteček.
Až mě to dojalo steskem a já začala tiše polemizovat nad tím, jaký nepatřičný článek vesmíru jsem.
Chci něco umět, nějaká být.
Nechci být neviditelná.
Kouzelnou čepici z Arabely nevlastním.
"Čau lidi, tak jsem tady zas, jsem agent Cooper a jdu po vás!"
Chci být obdivovatelná.
Kreslit, tancovat, klidně hrát na piano nebo příčnou flétnu, ale chci, kruci, být dobrá.
Sakra dobrá.
Alespoň v něčem.
Zařídíte to?
Telefon na Boha zašlu v SMS.