11.12.2010
Byl večer.
Byla tma.
Pochopitelně.
Něco po šestý večer.
Burácející vítr lomcoval stromama a dřevo kvílelo.
Meluzína svištěla a sténala skrz větve.
Pohrála si se vším, co jí přišlo do cesty.
Líbilo se mi to.
Zbožňuju to.
Nesněžilo, ze střech skapával tající led, přesto mi mrazivej vítr metal vlasy kolem hlavy.
Nade mnou v temně černý černi jemně problikávaly hvězdy v širokejch rozestupech.
Skomíraly.
Jako by měly vyhasnout.
Ta čerň obklopovala všechno kolem.
Halila svět do sametovýho hábitu posetýho stříbrnejma nitěma.
Když s váma lomcuje ledovej vítr, máte pocit, jakoby vás chtěl rozervat nebo roztrhat na kousíčky.
Rozpárat.
Je to fajn pocit.
Pocit bezbrannosti proti tomu živlu.
Ukazuje vám to vaše vnitřní selhání a slabost.
I když to víte, v tu chvíli vám to dává sakra sežrat.
A mně se to líbí.
A je to fajn.