Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vědma a já..

2. 12. 2008

Čím víc jsme se k tomu místu blížili, tím víc jsem nervózněla.

Zastavili jsme před tím barákem, matně si vzpomínám, že byl bílej s květnatou předzahrádkou.

Bouřily se ve mně všechny emoce, snažila jsem se udržet normální tvář – všechno je oukej, vo co de – ale nějak to nešlo. Byla jsem trošku naměkko. Ani nevím proč, ta ženská mi přece nechtěla ublížit a navíc jsem chtěla pomoct..

Zazvonili jsme.

Otevřela mladá holka  s tmavým mikádem, pravděpodobně její dcera. Ale byla příjemná, pozvala nás dál a šla pro mamku.

Rozhlídla jsem se po chodbě. Vypadala normálně, žádné satanistické výjevy nebo lapače snů po zdech.

Byla světle žlutá nebo oranžová, sem tam nějaký zelený kvítko, vedle u botníku pantofle pro návštěvy.

Za chvilku přiběhla ta paní. Skutečně přiběhla, vypadalo to, jako by právě běžela od plotny (je to dost možný, bylo kolem jedenáctý).

Překvapila mě. Možná si to uvědomuju až teď, tenkrát mi to asi ani nepřišlo, stála jsem tam zkoprnělá a čekala co bude, čekala, až to bude za mnou, jako bych se toho, co mě čeká, snad měla bát či co.

Byla poměrně malá, v domácích teplákách a šedém tričku.

Nevím, co jsem čekala. Možná zachmuřelou paní v tmavým hábitu, s dlouhými drápy, černě zmalovanýma očima a pentagramem na krku. Jen ta černá kočka na rameni nebo had kolem krku by chyběl.

Přátelsky se se mnou přivítala a vedla mě do obýváku. Strejdu nechala za dveřmi na chodbě, aby nás nerušil.

Prohlídla jsem si ten pokoj. Obyčejnej obývák, myslím, že tam ani nebyla televize, jen kazeťák se sluchátkama. Možná jsem čekala zatemnělej pokoj s černými závěsy, svíčkami a křišťálovou koulí na stole. Nic takovýho. Byl tam gauč, dvě křesla, možná nějakej taburet. Vnímala jsem jenom hromadu fotek položenejch po poličkách obývací stěny a na nich různý kameny, polodrahokamy. Věděla jsem, co to znamená a věděla jsem, že to pomáhá.

Pak ta paní definitivně vešla a zavřela za sebou dveře. Působila příjemně a mile, přesto jsem cítila pocit sevření na hrudi.

Věděla o mým problému, na nic se nevyptávala, nic nechtěla vědět. To ona ani nemusí, je to přece vědma, všechno ví přece sama. Lhát před ní nemá cenu, odhalí to.

Nejprv mi řekla ať si sednu k malýmu stolku, na kterým ležel balíček zvláštních karet. Nebyly to ani tarotový karty, ani ty obyčejný, se kterýma se hraje žolík.

Prostě zvláštní, ale já věděla, že v tomto okamžiku mají svůj význam. Bylo to tak.

Řekla, ať dvakrát sejmu. Vůbec jsem se nesoustředila, abych sejmula nějak správně, prostě jsem dvakrát chytila ten balíček a rozdělila ho.

Koukla se na spodní karty.

Jedna byla prázdná, jedna s nějakým znakem.

Řekla mi, že to znamená, že se podceňuju nebo podřizuju, zkrátka, že nevyužívám naplno svejch možností. V tu chvíli jsem se vůbec nesoustředila na to, co mi řekla, vůbec jsem to nevnímala, bylo mi to jedno.

Řekla, abych vstala a podala jí ruce. Prej musím odpustit všem, co mi nějak ublížili. Nestačí říct jen „promiň“, to by nebylo dokonalý, mý duši by se neulevilo.

Držela jsem jí za ruce a opakovala po ní nějaký věty. Byla jsem rozrušená, pletla jsem slova. Občas to přešla, někdy, když to bylo obzvlášť důležitý, mě opravila a já to musela opakovat znova. Z očí mi začaly stékat první slzy. Hodně slz. Jen se usmála, podala mi krabičku s kapesníkama a ukázala na plechovku, kam se odkládají ty posmrkaný. Musím říct, že ta plechovka se velmi rychle zaplnila.

Prosila jsem o odpuštění mamku, pak taťku, potom bráchy. Neuvědomovala jsem si, jestli mi ublížil taťka nebo bráchové, chtěla jsem to zastavit a říct jí, že ztrácíme čas, že oni mi nijak neublížili, ale řekla mi, že taťka mi ublížil tím, že se s mojí mamkou rozvedl, a protože jsem se kvůli tomu rozvodu trápila, má podíl na tom trápení.

A bráchové mi ubližujou tím, že občas zloběj a nejstarší mi ubližuje tím, že se občas pohádáme jako normální sourozenci.

V duchu jsem křičela: „To ne! Já se na ně za to nezlobím, to je zbytečný!“

Prej když nejsem šťastná, tak mě něco trápí, něco to způsobilo a někdo to zavinil. Ten za to může a tomu musím odpustit pomocí tohohle rituálu či co jsme to tady nacvičovaly.

Přišlo mi to divný, absurdní. Stojíme tady uprostřed obýváčku, držíme se za ruce a blekotáme nějaký zaříkávadla. Nevím, proč mě to tak dostávalo, možná se ozývalo moje vnitřní já, ale celá jsem se chvěla neklidem a otírala si noc usoplenýma rukama.

Ona se jen usmívala a pobízela a podporovala mě k pokračování tohohle „očistnýho“ rituálu.

Co je to za pitomost, pochybuju, že mi to pomůže! obávala jsem se v duchu a chtěla jsem, aby to co nejdřív skončilo.

„Je ještě někdo, kdo ti ublížil?“ zeptala se, až jsme probrali nejbližší příbuzný spolu s taťkovou novou přítelkyní (musela jsem ji odpustit, protože mi sebrala taťku, kterýho jsem měla ráda).

Zakroutila jsem hlavou.

„Opravdu nikdo?“

Zamyslela jsem se.

Fakt jsem si nevzpomínala, kdo by mi mohl ublížit tak, abych ho k smrti nenáviděla a teď mu musela odpouštět.

Je to nesmysl. Odpouštět pěti a tříletýmu bráchovi za to, že zlobí.

V tom případě bych musela odpouštět babičce, když mi nedala zmrzlinu před obědem, dědovi, co mi přepl televizi, když byly zprávy, tetě, co mi nedala čokoládu z vánočního stromku a tak dále, a tak dále.

„Nevím.“ zakroutila jsem hlavou a koukala kamsi na světlý koberec.

„Třeba nějaká kamarádka. Možná si to ani neuvědomuješ, že ti ublížila, třeba tě zradila..“ pobízela mě.

„Možná jedna z intru..“ vydechla jsem s očima plnýma slz.

Jakej má tohle smysl, to je na nic! vztekala jsem se v duchu.

„Jak se jmenuje?“

„Kája.“

„Odpustíme Káje.“ řekla a začala předříkávat už tolikrát omílanou říkanku o odpuštění (a spasení).

Kája. Ta mi nic neprovedla, kromě toho, že mi řekla, že bych měla zhubnout. Já vím, ranila mě tím, ale to naznamená, že bych ji nenáviděla a teď musela rituálně obhajovat naše kamarádství.

„Teď jsi očištěná, teď jsi všem odpustila, nic tě netíží, nemusíš se na nikoho zlobit.“ řekla s úsměvem, když jsme skončili.

Já jsem se nesmála. Možná jsem na tváři vykouzlila něco jako napodobeninu úsměvu v trošku křečovitým podání, ale z očí mi kapaly další a další krůpěje slz. Nevím proč, byla jsem ve strašným nervovým rozpoložení, bylo mi děsně a z toho bulení mě bolela hlava.

Řekla, ať se položím na gauč. Přikryla mě dekou a na konferenční stolek přenesla i krabičku s kapesníkama a plechovku na ty posmrkaný.

Na břicho mi položila takovou divnou zlatou misku, zlatou tyčkou začala pomalu jezdit po jejím vnitřním obvodu. Řekla mi, že ta miska je zázrak a pomůže mi ze mě vysát negativní energii, a jak se bude moje aura očišťovat, poznáme podle zvuku, protože bude čím dál jasnější a čistší.

Tak tam jezdila po vnitřku misky, ale já jsem žádný vyjasnění nebo vyčištění zvuku nezpozorovala.

Slzy mi stékaly do vlasů a po tvářích na deku.

Pak si vzala pendulum, to je takový malý kyvadýlko. Bylo z mosazi nebo něčeho podobnýho zlatýho.

Řekla mi, že jak moc se kyvadýlko roztočí, tolik mám v sobě energie a pak to můžem řešit.

To kyvadýlko stálo. Kolmo stálo. Nepohlo se.

Zkoušela to dvakrát a nemohla tomu uvěřit.

„Ty jsi úplně bez energie, to jsem dlouho neviděla, nemáš v sobě žádnou kladnou energii!“ jakoby se zděsila.

Přes slzy jsem se usmála. Možná bych měla brečet ještě víc, že jsem fakt mimo, ale smála jsem se, že jsem konečně dokázala, že jsem na dně. Nikdo mi nevěřil, nikoho to nezajímalo, tak teď vidíte tu pravdu! (ještě jsem si přála, aby to řekla strejdovi jako strašnou novinu).

Odložila to kyvadýlko, protože už nám bylo houby platný a řekla, že vyzkoušíme reiki.

To je takový předávání energie a tepla z jednoho člověka do druhýho.

Řekla mi, že pravá půlka těla je mužská a levá ženská. To znamená, že když mě bude bolet pravý koleno, je za tím chlap.

Prohmatala mi nějaký body a řekla, že mám zablokovaný pravý rameno u klíční kosti. Chtěla ho odblokovat, ale opravdu to bolelo. Ne, jako když si pod tou klíční kostí silně zmáčknete. Tohle bolelo jinak. Jako by se tam opravu schovávala nějaká skrytá síla, která je teď objevená.

Pak mě prohmatala i jiný body a zjistila, že mám zablokovaný třísla na pravý straně. Odblokování bolelo snad ještě víc, než to pod tou klíční kostí. Asi proto, že třísla jsou citlivější.

Takže fajn, měla jsem zablokovaný dvě místa na těle a za obě (pokud se tomu dá věřit) může nějakej mužskej. To jsem to dopracovala.

 

K reiki samotnýmu jsme se dostaly za chvíli. Řekla mi, že mám vychladlý srdce. Že prostě necejtí žádný teplo, který by z něho proudilo, prej ho mám úplně vyhaslý (proč asi?).

Takže mi dodala energii a teplo. Věřte tomu nebo ne, ale vážně mi bylo nějak divně horko, nevím, jestli jsem cejtila, že mi zrovna teď jde teplo do pravýho stehna nebo ne, ale bylo mi vedro a tou dekou to určitě nebylo.

Tak nějak nevěděla co se mnou.

Zavolala tu svou dceru, která prej má taky tyhle schopnosti. Teda ne, že by byla taková vědma, ale umí zase něco jinýho, co ta její máma ne.

Prej vidí anděly, řekla mi. Jednou seděla v obýváku a volá na mámu: „Rychle pojď sem, stojí tady velikej zlatej anděl!“. Samozřejmě, že ho ta máma neviděla, andělé se zjevují jen vyvoleným.

A taky se umí převtělit do jiných lidí a vyhledat to, v čem tkví ten problém, kterej ta máma neumí rozluštit.

Přišla, sedla si do křesla, nesmála se. Dlouze se na mě zadívala, musela jsem jí být k smíchu s rudýma očima jak angorák a usopleným nosem.

Pak zavřela oči a nakrčila obočí, jako by se snažila dostat do mýho těla nebo co.

Trvalo to docela dlouho, než na něco přišla.

„Au!“ vykřikla. „Bolí mě zuby“.

Ta vědma se na mě podívala a zeptala se, jestli mě bolí zuby. Zakroutila jsem hlavou. Ta holka v tuhle chvíli byla vlastně já a zkoumala moje pocity z vnitra mý duše.

„Nevidím tam nic, je to temný..“ opakovala stále dokola. Bylo to asi tím, že jsem neměla žádnou energii a nesoustředila jsem se na to. Nemohla jsem, byla jsem rozrušená, nevnímala jsem to.

„Soustřeď se.. Je v tom muž?“ zeptala se jí ta její matka.

Potvrdila to.

„Jak je to možný?“ blesklo mi hlavou.

„Tvůj otec?“

„Ano. Trápím se kvůli němu.“

Nechápala jsem, to. Žádnej chlap mi neublížil , natož taťka.

Ta vědma se mě zeptala, jestli se trápím kvůli němu. Řekla jsem, že ne, ale ona odpověděla, že je to třeba skytý trápení, který nevnímám, ale je hodně důležitý ho objevit a zlikvidovat.

Takže dobře, asi se trápím kvůli němu. I když to nechápu, rezignovala jsem. Když nebudu spolupracovat a aspoň dělat, že souhlasím, nikdy se odsaď nevyhrabu.

Po dlouhý chvíli ta holka procitla a s vážnou tváří řekla, že jsem bez energie, takže to moc nešlo, že se do mě nedostala, nepustila jsem ji k sobě.

Ta vědma mi řekla, že bysme mohly vyzkoušet, abych se dostala do svýho minulýho života, že by mi to mohlo pomoct, ale teď to není vhodný.

Možná při další schůzce, kdyby ještě nějaká byla.

Dcera souhlasila, protože bych se nemusela vrátit zpátky, pak se zvedla a odešla.

Stále jsem ležela, léčitelka si přinesla nějakou velkou knihu, spíš složky. Byly tam namalovaný různý části lidskýho těla a nějaký znaky (nejspíš magický a čarodějnický).

Já jsem jen ležela a poslouchala co říká. Mávala nad těma obrázkama tím kyvadýlkem a pozorovala, jak moc se točí a na jakou stranu se otáčí.

Vždycky se zeptala něco v tom smyslu jako: „A teď mi ukaž, jak je na tom její srdce..“ nebo „Je tam nějaká energie, ukaž mi jaká..“

Jen tam mávala pendulumem, říkala prosby o přenesení energie do mýho ducha, občas mi vysvětlila co to nebo ono znamená.

Zasmála se a řekla: „Chceš trpět.“

Chcu trpět? Co je to za blbost? Čarodějnice jedna střelená, copak chce někdo dobrovolně trpět? Já asi jo. Jak jsem nad tím přemejšlela, došlo mi, že je to pravda.

Chcu trpět. Ne, že bych si do ruk vyřezávala ornamenty, ale pochopila jsem, jak to myslela.

Chcu trpět duševně, chcu být troska, chcu mít nějakou vážnou nemoc, klidně i smrtelnou. Jen aby si mě někdo začal všímat a pochopil, že jsem tu i já..

Měla pravdu.

Když jsme skončily a než jsem se zvedla z toho gauče, překřížila nade mnou ruce, jako by mě chtěla ochránit před vším zlem tohoto světa a uchovat ve mně dodanou energii.

Pak vešel strejda. Řekla mu, že nemám žádnou energii a měla jsem vyhaslý srdce.

On to chápal a odpověděl jí, že na svůj věk jsem toho zažila docela hodně. To je fakt.

Pak otevřela malou krabičku, ve který byly malý barevný kamínky, ty malý polodrahokamy.

Řekla mi, ať si koupím ametyst, že je takovej fialovej a bude mě chránit.

Chtěla jsem jí říct, že se o kameny zajímám a vím, že ametyst je fialovej a hematit černej, ale neměla jsem na to nějak sílu. Řekla jsem si, že to radši nechám bejt, že je to vlastně jedno.

Mohla jsem si vybrat kamínek z tý krabičky. Takovej, kterej mě na první pohled zaujme.

Vybrala jsem si takovej vínovo-hnědej, trošku obouchanej, ne úplně hladkej a vybroušenej.

Byly tam i lesklý a třpytivý, ale vybrala jsem si tenhle. Zaujal mě tím, že je asi podobnej mně. Taky není dokonalej a má na sobě nejednu jizvu. Vzala jsem si ho z krabičky a ona se na mě usmála. Pak mi dala ještě čínskej penízek pro štěstí. Byl ovázanej červenou nití.

Už jsem ho párkrát měla, stojí padesát halířů, ale člověk si ho nemůže koupit jen tak.

Štěstí, lásku a peníze přináší jen tehdy, dá-li ho někdo někomu i s tou červenou nití sám za sebe a upřímně, jinak to nepomáhá a to já vím.

Když mi ho dávala, upřímně mi přála, abych se netrápila a aby mi ten penízek přinesl štěstí.

Zářilo jí to z očí. Poděkovala jsem a strejda se s ní chtěl vyrovnat.

Nechtěla žádný peníze, pomáhá zadarmo. Možná, kdyby si určovala ceny, nepomáhalo by to jako ten neupřímně darovanej čínskej penízek.

Nakonec jí vnutil dvě stovky, ona nás vyprovodila a řekla, že se můžu kdykoliv stavit a od strejdy si vzít číslo, kdybych něco potřebovala. Mimochodem, to číslo nemám. Nevzala jsem si ho. Chtěla jsem, ale byla jsem rozrušená a pak už jsem na to neměla náladu.

Strejda se mě v autě zeptal, jestli mi to pomohlo. Řekla jsem, že asi jo, ale chtělo by to víc sezení. Podporoval mě, že sem kdykoliv bud chtít, můžem zajet. Byla jsem ráda.

Řekla jsem mu, že my s mamkou bysme si mohly udělat kurz reiki, a pak si vzájemně předávat to teplo a energii doma.

Byl pro, prej v tom nevidí problém.

Jestli bude mamka chtít. A to je právě to..

 

Přijeli jsme domů. Byla jsem totálně vyčerpaná, myslela jsem, že mi praskne hlava.

Mamka na mě houkla z obýváku: „Tak co?“

„Dobrý.“ odpověděla jsem.

Nemohla jsem čekat, že přiběhne a bude se mě vyptával, jak mi to pomohlo nebo nepomohlo, nebo jakej z toho mám pocit.

To jsem ani nečekala, to se nedalo.

„Jak dobrý, tak je ti líp nebo ne?“ křikla nechápavě.

Neměla jsem sílu jí něco vysvětlovat, už podle tónu jejího hlasu jsem věděla, že to nechápe a nepochopí, že se do mě neumí vcejtit.

„Prej by to chtělo víc sezení.“

„Jak víc sezení? Mně to pomohlo na poprvý.“

„Tak já mám asi větší problémy.“

„Jaký ty máš problémy, prosimtě?“ štěkla.

„Jsem ve stresu.“ zašeptala jsem skoro, aby to nemohla slyšet a aby neměla další námitky.

„Řekla, že bysme si mohly udělat kurz reiki a pak si předávat energii, že by nám domluvila slevu.“ pokoušela jsem se v klidu komunikovat.

„Co je to za blbost? To nemůže umět každej, to se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit..“

„Každej se s tím narodí, jenom u někoho se to projeví víc a někdo na to musí mít kurz, aby to v sobě odhalil..“ snažila jsem se, ale marně.

„To je blbost,“ řekla definitivně.

„a asi ti to moc nepomohlo, spíš naopak. Seš nějaká divná, nemluvíš..“

Byla jsem vyčerpaná a tohle mi energie fakt nepřidalo. Chtěla jsem, aby mě konečně pochopila a aby bylo všechno konečně fajn.

Ty slzy, co mi v autě stačily zaschnout se znovu rozkapaly. Lehla jsem si na postel, přikryla se dekou a nohy skrčila k bradě. Poloha plodu se tomu říká. Byla mi zima, třásla jsem se nervozitou, vyčerpáním, únavou, myslela jsem, že se mi každou chvíli rozskočí lebka, jak mě bolela.

Vtrhla do pokoje a řekla: „Co je? Seš nějaká vadná. Co ležíš?“

„Bolí mě hlava.“ odpověděla jsem tiše a myslela si, že pochopí, že mi není dobře.

„Zase tě bolí hlava, zase vejmluva. To je nějaká móda s těma migrénama nebo co?“ křikla nechápavě, zavřela dveře a šla si zapálit.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář