Bylo pondělí a my měli zase besedu v klubu Zámek.

Čekala jsem, že to bude zase nuda, ale dnešní program mě překvapil.

Když jsme přišli na chodbu ke kanceláři, holky nám řekly, ať si ještě chvilku sedneme do společenský místnosti, než nachystají všechno potřebný.

Když měly všechno hotový, měli jsme zavřít oči a ony nás vedly do relaxační místnosti, tam jsme si lehli na podložky a uvolnili se.

Pokojem se linula příjemná relaxační hudba, všude hořely svíčky (měla jsme mít oči zavřený, jen jsem zašvidrala..)

Myslela jsem, že to bude příjemná relaxace, trošku mě to překvapilo. Překvapila mě i má reakce na to celý.

„Uvolněte se. Představujte si, že jste ve svým pokoji a koukáte se na video..“ začala Šárka vyprávět.

„Na tom videu se odehrává celej váš život. Všechny vaše skutky, jak dobrý tak špatný. Všechny vaše radosti i problémy. Všechny chyby, kterejch jste se kdy dopustili.

Díváte se na to video. Naposledy ve svým životě, za chvíli máte z tohoto světa odejít a můžete se rozloučit s jedním člověkem..“

Nevím, co jsem čekala. Možná nějakou stupidní hru, relaxaci beze smyslu, ale tohle mě zcela uchvátilo. Vnitřně. Cejtila jsem, že to mý duši není vůbec lhostejný, že je to vážný.

„Jakýho člověka byste si vybrali? Jen jednoho. Co byste mu řekli? Naposledy? Omluvili byste se mu za něco? Vyčetli byste mu něco? Teď máte minutu na to, přemýšlet o tom, co byste mu chtěli říct. Přemýšlejte..“

V duchu jsem se omlouvala mamce. Za všechno, co jsem udělala, za všechny starosti, kterejma jsem ji zatěžovala, za všechny problémy, který se mnou musela řešit.

V hlavě se mi odehrávala jen jediná chyba, který jsem se dopustila.

Z očí mi začaly stékat slzy. Tekly z očí, po spáncích, dolů na tváře, na krk, pod svetr.

Jak jsem tak vzpomínala na ty chyby, který jsem provedla, bylo mi úzko.

Ale děkovala jsem v duchu holkám, že mi dovolily, abych zavzpomínala a vnitřně se omluvila.

Relaxační cvičení skončilo, Šárka nám, řekla, že můžeme pomalu otevřít oči.

Otevřela jsem je. Byly slepený slzama.

Myslím, že nikdo jinej nebrečel, nebo to nebylo poznat.

Doufám, že to na mě nebylo vidět, ale v tu chvíli mi to bylo jaksi jedno.

V tom přítmí svíček by moje slzy stejně nebyly vidět, nepozorovaně jsem si je utřela do rukávu modrýho svetru.

Zvedli jsme se, uklidili podložky, oblíkli si bundy a šli pomalu na bus na intr..