...Někde jsem četla, že za rok sníme nevědomky tři kila hmyzu. Trochu mě to zarazilo, to je fakt, ale nijak jsem se tím nezabejvala. Teda až do tý chvíle, co jsem rozkousla škvora.

Normálně jsem si dělala kakao, nasypala do hrnku granko a zalila ho mlíkem.

Navrchu zůstaly takový ty malý bublinky nerozpuštěnýho kakaa, tak jsem je nabrala lžičkou a chtěla je slíznout. Do něčeho tvrdýho jsem kousla. Mělo to divnou pachuť. Prvně jsem si myslela, že je to něco spálenýho nebo ztvrdlýho z výroby, ale nešlo mi do hlavy, co by to tak mohlo bejt. Vyplivla jsem to zpátky a pochodovala po kuchyni sem a tam, zapila to vodou, dál pochodovala, než jsem si byla schopná připustit, že jsem málem snědla brouka.

Nedalo mi to a šla jsem to vylovit. A hle, světe div se, fakt škvor. Vyhodila jsem ho z okna, ksichtila se na všechny strany, že je to nechutnej hnus, a pak se rozchechtala na celý kolo, že je to vlastně hrozně směšný.

Někde jsem četla, že 5 minut srdečnýho smíchu denně prodlouží život o půl hodiny.

Tak v tom případě jsem nesmrtelná a ani nemusím pít krev pěti obětí a jíst papáju Ulluchu.

Říkáte si, co je to za pitomost nějaký oběti a nějaký papáje?

Zajímám se o nadpřirozeno, tajemno, mystično, nevysvětlitelno, příběhy ze záhrobí a takový podobný duchařiny.

Dokonce jsem jeden čas sbírala všemožný byliny, na požádání vařila lektvary a léčila. Nebylo to jenom z nudy, že bych smíchala, všechno, co bych našla a pak to někomu nutila jako léčivej čaj, měla jsem prostudovaný různý knihy a věděla o každý bylině i kde roste a odkdy a dokdy je její období.

Ale z toho jsem asi nějak vyrostla.

Ten zájem o nadpřirozeno ve mně ale zůstal a doufám, že ze mě nikdy nezmizí.

Přilítla jsem na intr, hodila batoh jako vždycky kamsi pod postel vedle bot, zapnula kazeťák a šla si uvařit čaj.

Měla jsem jich tady hromadu, asi tak deset krabic. Višňovým s jogurtem začínaje a rumovým se skořicí konče.

Do oranžovýho hrnku s fišbounem jsem hodila sáček bylinkovýho čaje a na chodbě do polorozpadlý konvice se zažraným vodním kamenem nalila vodu.

Ten čaj je vážně hnusnej, strašně hořkej. Je to nějakej pročišťující. Směs fenyklu, břízy, fazole, lékořice a ještě něčeho takovýho. Piju ho jenom proto, že je zdravej.

Nesladím si ho, ostatně jako žádnej čaj. Oslazenej chutná ještě odpornějc.

Jednou jsem si koupila speciální pročišťující čaj kdesi z Číny. Byl ve slevě, vzala jsem si rovnou dva a radovala se, jakou jsem udělala dobrou koupi.

Uvařila jsem si ho a málem padla. Smrděl a chutnal jako vymáchaný, tejden starý ponožky po maratónským běhu. Zkoušela jsem ho pít i studenej a se zacpaným nosem, ale stejně to nešlo, tak skončil v popelnici před intrem.

To, že v tý konvici vře voda poznáte podle toho, že začne mírně hučet a těsně před varem se začne kymácet, div že nesletí ze skříňky.

Zalila jsem si ten zázračnej čaj, sedla si na chodbu ke stolku, podepřela si hlavu a znuděně promíchávala sáček v hrnku.

Na intru ani noha, pokud nepočítám dvě moje a čtyři vychen.

Nebo byl každej zalezlej na pokoji, ale stejně by se někdo občas objevil.

Za chvilku jsem to zabalila a odebrala se do pokoje. Sotva jsem se stačila usadit ke stolu, přilítla Markét.

„Ahóój.“ zahulákala a hrnula se ke stolu.

„Zdáár.“ přivítala jsem ji a olízla lžičku.

Markét. To je takový střevo černovlasý. Je malá, má černý vlasy pod ramena, modrý oči, který si zmalovává do křiklavě černa, aby byla vidět a piercing.

Jeden čas ho měla v bradě, ale teď má takovej divnej, kterej vypadá spíš jako rybářskej háček zaseklej ve rtu.

Jo a taky si stěžuje, že se jí pořád zmenšujou podprsenky..

„Tak co dneska?“ zeptala se na začátek.

„Dneska nic moc, dvě matiky, tři němčiny, čeština, konverzace, nějaký suply nebo co..“

Udělala takovej litující obličej. To ona nezná. Teda, že by byla úplnej lajdák, ale když se blíží něco, co ona nemusí, prostě nejde.

No jak říkám, je to valič.

„Tak co? Zapolemizujem dneska?“ uchichtla jsem se.

„Jasný,“ řekla vážně. „skočím si na pokoj a pak se stavim.“

„Oukej.“ odpověděla jsem a usrkla čaje.

„Teda to je humus.“ zašklebila jsem se a dala jí ochutnat. Stačilo jí jenom, aby se nad ten hrnek naklonila a už se o ni pokoušely mrákoty.

Zvedla se a šla ke dveřím, kde se otočila a řekla ještě: „Tak čau, kočko.“

„No nazdar..“

Ne, že bych jí měla plný zuby, já tak zdravím normálně.

S Markét jsme se poznaly až tady na intru. Normálně bysme si nezačly povídat, ale jednou u komplů mluvila o tom, že si nechá udělat mini copánky po celý hlavě. Potkala jsem ji na zastávce na emhádé a všimla si, že je fakt má.

Tenkrát jsem prohodila něco v tom smyslu jako: „Takže přece..“ a zapovídaly jsme se.

Jsem fakt ráda, že jsem ji poznala. I když je její život někdy docela hustej, chápu ji, máme si pořád o čem povídat a užíváme si srandy i vážnejch témat.

Ten den se stavila. Donesla si studenej balíček, co jsme měli k večeři, kousala hamburger se zelím a barvitě vyprávěla o Nostradámovi.

To byly ty naše polemizace. Odpolední čajový dýchánky se zaměřením na duchovno.

Klidně dvě hodiny jsme se vydržely bavit o nadpřirozenejch věcech, který se odehrály v naší rodině nebo o nichž jsme četly, rozebíraly jsme, proč věřit v UFO, co bude po smrti, proč jsou posmrtný životy, proč prožíváme dejà vu..

Byla to někdy docela prudká výměna názorů, ale s hádkou to nemá nic společnýho.

My jsme se s Markét nikdy nehádaly. Prostě jsme měly plný hlavy toho, co jsme chtěly tý druhý sdělit, porovnat si postoje k určitejm věcem, že jsme se překřikovaly a byly rády, že jsme dospěly ke stejnýmu názoru, že si fakt rozumíme a máme si co říct.

Za to, že je její život hustej může hodně věcí.

Umřela jí máma a táta se o ni a její mladší ségru nechtěl nebo nemohl starat. Tak skončily v dětským domově. Teď dostává nějaký měsíční dávky sociální podpory či co a musí s tím vyžít celej měsíc, platit si školu, intr, všechno, co ostatním platí rodiče.

Moc vyskakovat si teda nemůže, ale dokud bude mít na cigára, je to pořád ještě dobrý.

Přes víkend lítá po zábavách a spí, kde se dá. Po kamarádech, po známejch.

Mohla by spát v děcáku, ale za prvý je jí devatenáct, takže se musí starat sama, a za druhý jí vyhovuje divokej život..