Začalo sněžit.

Byl konec listopadu a dneska jsem měla druhou schůzku s psycholožkou.

Dojela jsem na město a prošla vánočně osvíceným náměstím.

Tohle období mám strašně ráda, i když mi momentálně všechny ty žárovečky a baňky ve výlohách způsobovaly neobvyklý a nepříjemný pocity na srdci.

Bála jsem se.

Prošla jsem zapadenou uličkou kolem knihkupectví a obchodu s LEGO hračkami k řece.

Klub Zámek je v židovský čtvrti, hned naproti podobnýmu nízkoprahovýmu zařízení, akorát pro romy (ochrana a prevence proti budování násilí v nízkým věku tamějších děcek).

V tý čtvrti se často (hlavně večer) potulujou samý podivný individua, ne jenom cikáni.

Člověk by se tam v noci i bál.

Zašla jsem ke vchodu do klubu, zazvonila a přihlásila se.

Až se ozval bzučák, vyšla jsem po točitých schodech ke kanceláři a relaxační místnosti, kde se právě sezení s psycholožkou Janou uskutečňujou.

Pozdravila jsem holky, co tam pracujou.

Příjemný je, že se na vás nikdo nedívá jako na blázna, co potřebuje psychiatra, ale baví se s váma v pohodě a na schůzkách s ostatníma z intru nadává vůbec najevo, že vás vídává na sezení s psycholožkou. 

Důvěra mlčenlivosti. Respekt „anonymity“.

Sundala jsem si bundu a sedla si do pohodlnýho křesla, psycholožka Matějková naproti.

Rozbalila nějaký sušenky, uvařila mi sypanej čaj s borůvkama.

Chvilku jsme si povídaly o škole, co doma, o kamarádech, o normálních věcech.

Netahala sem ani nějaký náznaky psycho zkoumání, prostě se se mou bavila o všem možným, proto jsem se tam potom začala těšit, protože s nikým jiným jsem si takhle nepopovídala (ať už to bylo jenom o tom, že jsme vařili ve škole segedin a zbyl nám).

Pak jsme dělaly nějakej test.

„Zavři oči a představ si, že stojíš pod sprchou a horké pramínky vody ti stékají po zádech. Jsi uvolněná, je ti to příjemné, odpočíváš, máš se hezky..“ začala.

„Kde jsi?“ zeptala se.

„U taťky.“ odpověděla jsem.

„Jdeš do kuchyně a na stole je váza a v ní květina. Jaká je to květina?“

„Gerbera.“

„A jako má barvu?“

„Oranžovou.“

„Můžeš pomalu otevřít oči.“

Otevřela jsem je a čekala, co bude.

„Proč sis představila, že jsi u taťky?“ zeptala se mě pak.

Pokrčila jsem rameny. Napadlo mě to asi proto, že nikdo jinej nemá sprchovej kout. Všude jinde se jen koupu, ale možná v tom bude něco hlubšího.

„Ta kytka je gerbera, to je skleníková kytka. Přeješ si, aby tě tvůj taťka chránil. Jsi jako ta skleníková kytka, chceš, aby tě taťka ochraňoval a staral se o tebe..“ vydedukovala nakonec.

Možná měla pravdu.

Pak mi dala nějaký papíry s nějakejma testama, abych si je udělala jako domácí úkol.

Rozloučily jsme se a já odešla.

Venku už byla tma.

Mráz mě štípal do tváří, posolenejch od slz, který vždycky tečou, když mám sezení. Jsem citlivá, zvlášť když se probírá nějaký mně blízký téma, na který jsem háklivá.

To jedno z témat byl i taťka. Měla jsem ho ráda, proto mě rozvod tak hrozně ranil. Nedovedla jsem se s tím pořád vypořádat.

Brečela jsem, i když prohrál v člověče, nezlob se.

Měla jsem ho ráda a chtěla jsem, aby vyhrál. Já jsem si výhru nezasloužila a bylo mi líto, když jsem ho musela vykopnout před domečkem.