Když jsem byla malá, milovala jsem sladkosti a byla hubená.

Teď miluju sladkosti a hubená nejsem.

Nejsem ani štíhlá, stěží by se dalo říct, že jsem normální.

Možná jsem při těle, nevím. Každopádně mě to začínalo štvát.

Věčně se kontrolovat, jestli mi někde nekouká kousek kůže, kterej by tam neměl bejt, věčně jsem se srovnávala s vyhublejma anorektičkama na intru.

Nechtěla jsem bejt anorektička, jen jsem chtěla zhubnout..

Do tý doby jsem přečetla hromadu článků v časopisech na tohle problematický téma, přečetla jsem nějaký knihy.

Někdo by si řekl, že by mě to mělo varovat, ale mě to spíš pomáhalo. Znala jsem tajný taktiky a praktiky holek, který už jsou v posedlosti hubnutí zažitý a ví, jak na to.

Věděla jsem, co mi pomůže, nebo co se mi může stát, když z toho kolotoče včas nevystoupím.

Byla jsem na intru, právě jsem přijela. Byla neděle večer.

Rázně jsem se rozhodla, že dneska končím. Dneska je to naposledy, co se můžu najíst, zítra už ani sousto.

Neuvědomovala jsem si, že to fakt dodržím. Myslela jsem, že den nato zkolabuju hlady a vrátím se ke sladkostem, nevěřila jsem, že budu mít tak silnou vůli.

Nastalo pondělí.

Samozřejmě, že když jste zvyklí na pravidelnej přísun stravy, budete mít brzo hlad.

To jsem si taky uvědomovala, proto jsem si řekla, že to musím vydržet, že to brzo přejde, že to zapiju vodou.

První den nebyl tak hroznej a navíc jsem na sebe byla dost pyšná, že jsem to vydržela, a že to bude čím dál lehčí.

Nastalo úterý.

Pomalu jsem se propadala mezi ty lidi, který odsuzujou ty ostatní, ty který potřebujou ke svýmu životu něco tak „nepotřebnýho“ jako je jídlo.

Měla jsem dopoledne hlad. Dopoledne, v době velký přestávky. Všichni kolem svačili, jen já hladově koukala do bílejch zdí nebo dělala, že musím dělat úlohu. Do němčiny, kupříkladu.

Když se mě Verča zeptala, jestli nemám svačinu, řekla jsem, že nemám hlad.

Napila jsem se vody, asi tak půl litru.

Kdo říká, že hlad zapijete, kecá.

Možná ho zapijete na minutu, ale protože máte prázdnej žaludek, váma jenom proteče.

Na intru jsem nechodila na obědy. Verče to bylo divný, ale já jsem se vždycky na něco vymluvila.

Že spěchám do města, že spěchám k babičce, kamkoliv..

Na intru jsem nechodila na večeře. Vychny se ani nestaraly, kdo chodí a kdo ne.

Nejedla jsem, pila vodu a brala prášky na hubnutí.

To bylo nejhorší.

Měl se brát jeden spolu se snídaní a druhej k obědu.

Brala jsem si asi 3 x 3 prášky bez jídla, jen jsem je zapila.

Prášky na hubnutí způsobujou nespavost, to jsem se, bohužel, dozvěděla pozdějc.

Nemohla jsem spát. Usnula jsem o půl desátý po vyčerpávající dvoustovce sedů - lehů a probudila se tři hodiny nato.

Už jsem neusnula. Klidně dvě hodiny jsem čuměla do stropu a přemejšlela. Je zvláštní, jak rychle ten čas utíkal. Pak jsem přešla k oknu, čuměla z okna, popocházela po pokoji, lehla na postel, udělal dvě stovky sedů - lehů, čuměla od stropu.

Tak jsem to přečkala do pěti do rána, pak jsem se šla sprchovat.

Tak to šlo den co den.

Jak můžete porušit hladovku něčím tak stupidním jako je lékorka, hlt mléka, osmina jablka, lžíce zeleninového vývaru nebo lupínek chipsů?

To není přípustné. Okamžitě by se ze 7 gramů ovesných vloček stalo 7 kilo černé špíny, cementu, který vás tíží, a kterého se musíte urychleně zbavit..

A nejde jen o pouhé vyčištění žaludku a střev, o odstranění snězené potravy.

Nejhůř na tom je vaše svědomí, vaše psychika, vaše myšlení

Chtěla jste to vydržet co nejdéle a teď to zkazíte měsíčkem mandarinky?

Neschopná mrcho! nadáváte si. Co chceš dokázat, když se neudržíš před blbým plátkem dalamánku?

Ortel zní jasně: PROSTĚ NIC!!!

Častým jevem u anorektiček je, že si nakupují věci, které stejně nezkonzumují. Prostě do jakési zásoby. Já to taky tak občas dělala. Chodila jsem obchodem, uviděla máslové sušenky nebo bílou čokoládu a koupila to. Něco trvanlivého. Věděla jsem, že to jíst nebudu. Budete mít tak akorát z prádelníku skladiště. Možná jsem si kupovala za účelem, že to sním, až budu normálně jíst, až budu moct, až bude všechno při starém. Nic nebude, jak bývalo.

Nikdy jsem na to nedostala chuť. Jen mě uklidňoval pocit, že to mám v batohu. Že se pod zipem skrývá něco moc dobrého. Ale nikdy se nestalo, že bych se neudržela, prudce otevřela batoh, roztrhla sáček s cukrovým želé a ládovala se. Nikdy. Na to jsem se dovedla příliš ovládat. Jen jsem přišla domů a přendala nákup do skříně pod svetry.

Nekoupíte si nic. Za to se následně cítíte vítězně. Že jste odolali Že jste vydrželi. Že vám nic nebrání v hladké cestě k bolestné smrti. To jsem si tehdy vůbec neuvědomovala.

Polknete, zažene chutě, procpete se frontou lidí s košíky nechutně nacpanými jídlem, tím vaším nepřítelem, který není vůbec potřeba, a vyjdete do větrného odpoledne.

U anorektiček neplatí pravidlo nebo spíš uklidňující věta: „Teď jsem nejedla, jeden oplatek mi neuškodí..Odměním se šlehačkovou koblihou za ty „suché“ saláty..“ Neexistuje!

Uvědomíte si, že by vám ta sladkost nebo cokoliv jiného, jakékoliv jídlo nepřineslo nic. Ani zahnání hladu, který je vlčí, ani výživu. A za druhé: Neznamená, že když jste tři dny nejedla nic, můžete si to málo dopřát. To jste se tedy nemusela ty předešlé tři dny trápit hladem. Byl by to veliký hřích. Že nejste dost silná vydržet. Že nevydržíte před blbým borůvkovým jogurtem, před skořicovou sušenkou! Nenažraná svině!

Chcete to vydržet co nejdéle. Když jste došly až sem, nesmíte to pokazit! Ničím. Ani drobkem z rohlíku nebo olíznutím lžíce od zeleninové polévky.

Nejde o to, že když jste nejedla, můžete si dopřát. Ale ten kousek přijaté potravy by vám prodloužil cestu k vítězství, k vašemu cíli! Nikdy byste nebyla na konci! Musíte se ovládnout, jedině tak vyhrajete!

Každý den chodíte do obchodů. Přesněji řečeno do potravin. Procházíte pekařství a cukrárny, a když se vás prodavačka zeptá, co si dáte, kostnatými tvářemi se omluvíte. Prý se jen díváte. Spíš se kocháte.

Procházíte regály, okoukáváte zboží, sledujete potraviny v akci, přemýšlíte, co byste si koupila, kdybyste mohla. Díváte se lidem do košíků na jejich nákupy a přemýšlíte, co asi budou vařit, jestli si ten sýr dají k snídani nebo svačině a jestli na pita chleba nebo graham rohlík.

Ten nadýchaný koláček s tvarohovou pěnou a meruňkovým purée posypaný jemným popraškem cukru vypadá báječně, ty sýrové tyčinky mohou být chutné a ta limetková minerálka bez cukru osvěžující.

Dala bych s hermelín a banánovou jogobellu, říkáte si.

Pročítáte krabice s polotovary na perník s čokoládou, malinové lívanečky nebo muffiny. Přemejšlíte nad jídlem. Neustále. Když vidíte někoho jíst, nejdřív mu závidíte, pak se vám hnusí.

Pořád jsem přemejšlela nad jídlem. Jídelníček na intru jsem znala nazpaměť.

Věděla jsem, co je každej den na snídani, svačinu, oběd i večeři.

Četla jsem si ho pořád. Když jsem šla na záchod, když jsem šla ze záchodu, když jsem se šla sprchovat a když jsem šla zpátky, když jsem čekala, až mi zavře voda na čaj,..

Nastala středa.

Začala jsem bejt apatická vůči malejm náznakům hladu, co mě provázely během dopoledne.

Hlad se zmenšoval. Většinou trvalo kručení břicha tak minutu, dvě, pak to přestalo a do konce dne se už neukázalo.

Je to mnohem složitější než jak to tady popisuju.

Nakoupila jsem si žvýkačky. Hodně žvýkaček. Mnoho balíčků, krabiček a rodinných balení. Nakoupila jsem si žvýkačky a plánovala, jak s nimi (na nich) přežiju dalších pár měsíců..

Jedna žvýkačka má 2,31 kcal. Vím to přesně. Vypočítala jsem si to. Dokonce jsem zjistila, že zelené mají o 0,294 kcal více než modré. Nakupovala jsem proto už jen modré, abych  do sebe nedostala zbytečné kalorie. I když i ty 2,016 byly moc. Chtěla jsem nejíst nic, ale umírala jsem hlady. Dalo by se to vydržet, ale později jsem zjistila, že jednou žvýkačkou zaženu ten největší hlad kolem druhé hodiny odpoledne. Obědvala jsem každý den jednu žvýkačku o 2,016 kcal a pomalu přemýšlela, jak v blízké době vysadím i tu..

S odporem sledujete davy lidí u stánků s rychlým občerstvením, v supermarketech s košíky plnými jídla. Hnusí se vám.

Hnusí se vám tím, že potřebují jídlo. Takovou stupiditu. Prahnou po něm. Připadají vám jako nechutní nenažranci.

Ale přejete jim to. „Jen si tloustněte!“ ušklíbnete se.

Pijete vodu. Milujete tu prázdnou hladovou chuť. Při každém loku vody, cítíte, jak se vám chladně prolévá skrz vystouplé hrudní kosti.

Díky hladu se cítíte čistí, neposkvrnění tou odpornou zbytečností.

Když nejíte, nemůžete spát. Jste unavení, zesláblí, bolí vás hlava.

Ale je to skvělý pocit. Je důkaz toho, že nejste zatížení žádným špatným jídlem. Prostě čistí.

Je to důkaz toho, že to máte pod kontrolou.

Takový pocit oslabení a úplného vyčerpání organismu je stokrát lepší než pocit sytosti.

To si potom připadáte jako nenažraná bečka sádla, neohrabaný slon v porcelánu, valící se kupředu.

Jste na tom hladovém pocitu závislí.

Začala jsem být závislá na sytých barvách a vůních. Hledala jsem něco, co by mě, jinak šedě mdlou, nějak zvýraznilo. Chodila jsem do drogerií a kupovala si různé druhy deodorantů a velké množství parfémů, kterými jsem se stejně nevoněla. Jen jsem k nim občas čichala. Možná jsem se musela přesvědčit, že cítím, že dýchám, že žiju.

Kupovala jsem si drahé šminky, strašnou spoustu dekorativní kosmetiky od různých značek.

Desítky očních stínů, lesků na rty, spoustu řasenek a tužek na oči.

Stejně jsem se tím namalovala. Neměla jsem na to náladu. Jen jsem občas otevřela kufřík s líčidly a kochala se rozmanitými barvami.

Je to zvláštní. Ale všechno se vším souvisí.

Dokážete týden nejíst. Vůbec nic. Ani ovoce. Pijete jen vodu. Při pomyšlení na to, že byste se napili deci polotučného mléka se 45 kaloriemi, je vám mdlo.

Při pomyšlení na to, že byste snědli půlku mandarinky a ucítili pocit sytosti v žaludku, je vám mdlo.

Vlastně už nemáte hlad. Jídlo nepotřebujete. K čemu taky?

Nastal čtvrtek.

Zase jsem nemohla spát.

V pět jsem se šla sprchovat.

Tak nějak samozřejmě a automaticky jsem počítala s tím, že dneska zase nebudu jíst.

To je přece jasná věc.

Jak jsem se sprchovala, v hlavě mi bliklo, že je dneska na snídani grahamovej chleba s máslem a rajčetem.

V tu chvíli jsem se přestala ovládat.

Křečovitě jsem se namydlila, nedočkavě se osprchovala, v hlavě jsem měla jediný: chleba, chleba, chleba!

Rychle jsem se nasoukala do kraťasů a mikiny, odnesla si věci do pokoje a seběhla schody do jídelny.

Byla jsem tak vynervovaná, že mě málem neposlouchaly nohy, nemohla jsem se dočkat, až bud mít před sebou pár kousků jídla.

Vlítla jsem do jídelny, vzala si talířek s dvouma plátkama toastovýho grahamovýho chleba s máslem a měsíčkem rajčete, nalila si do skleničky bylinkovej čaj a nedočkavě si sedla ke stolu.

Kousla jsem do chleba.

Cítila jsem jak se mi suchá hmota drolí v puse, ale nevnímala jsem chuť.

Měla jsem tak prázdnej žaludek, že mě to jídlo neuspokojilo. Jako bych nesnědla nic.

Měla jsem tak prázdnej žaludek, že bych snědla snad celej bochník, než bych to jídlo vůbec cítila.

A to je zrada hladovění.

Lepší je nejíst nic, to nehrozí, že podlehnete, ale jakmile ochutnáte jen jeden drobeček, váš žaludek to rozbouří: chci víc, křičí!

Znechucená jsem se odebrala zpátky do pokoje.

Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem neodolala a vzala si jídlo, toho mýho věčnýho nepřítele.

Ten den už jsem nejedla.

Nejedla jsem ani v pátek.

V sobotu jsem byla doma.

Nesnídala jsem.

Na oběd byly karbenátky s bramborovou kaší.

Mamka mi dala dva.

Snědla jsem jeden a trošku kaše. Musela jsem. Musela, i když se mi to hnusilo a málem jsem se pozvracela.

Večer za mnou přišla a řekla mi, že odejdu z intru.

Brala jsem to jako blbej vtip, proč bych měla odcházet.

Prej nejím a chcou mě mít pod dohledem.

Nevadilo mi, že začnu jíst, vadilo mi, že odejdu od Markéty, od holky, se kterou jsem si tak strašně rozuměla.

Od ledna prej budu dojíždět.

Do začátku vánočních prázdnin byl ještě jeden tejden školy. V duchu jsem si říkala, že ještě tejden nebudu jíst, že mám ještě tejden možnost pročistit svý tělo, dělat si s ním, co chci.

V neděli jsem jela na intr.

Jela jsem i s Markétou.

Když nastoupila do autobusu, řekla jsem: „Mám pro tebe blbou zprávu.“

„Odcházíš z intru!“ vydechla.

Jen jsem překvapeně kejvla.

„Jak to?“

Tak jsem jí to všechno vyklopila.

Markét přece byla anorektička, mohla bych se jí zeptat na nějaký triky, říkala jsem si v duchu.

Řekla mi, že když budu chtít zvracet, není nic jednoduššího než se nalít vodou, to prej pak jde samo.

Považovala jsem ji v tu chvíli za nejlepší kamarádku. Nejlepší proto, že mě nenechala ve štychu. Že neřekla, že jsem blázen a ať začnu normálně jíst.

Že mě v tom hladovění podporovala a ještě mi radila, jak to správně dělat.

Neuvědomovala jsem si, jak jsem se mýlila.

Že ta pravá kámoška by o mě měla strach a dělala by všechno proto, aby mě ochránila..

V neděli spala Markét u mě v pokoji. Bavily jsme se o anorexii.

V pondělí jsem nejedla.

V pondělí jsem nemohla spát.

Nastalo úterý. Začalo to nanovo.

Pro lidi je zajímavější, když slyší, že někdo jí čtvrtku plátku okurky nebo útržek toaletního papíru denně.

Ten, kdo hladoví a nejí nic, je nudný.

Lidé chtějí senzaci.

Jednodušší je nejíst vůbec než držet nějakou rádoby dietu, po které stejně nezhubnete. Akorát ztrácíte čas. Rozdíl mezi těmito pokusy zhubnout je značný. Když nejíte nic, nepozřete ani sousto něčeho „zakázaného“ a je logické, že zhubnete.

Ale když si alespoň to málo dopřáváte, byť je to jen tmavý chleba a řapíkatý celer, riskujete, že vybuchnete a večer spořádáte půlku ledničky. A navíc - nezhubnete tak rychle.

Konzumujete pouze vodu. O požívání potravy vlastně ani nemůže být řeč. Při představě, že byste se napili půl litru vody se třemi kapkami citronu, je vám zle. Ten citron tam nemá být, ten je tam navíc. Zbytečný.

Svačiny jsem dávala Markétě nebo jsem je vyhodila, když se Verča ptala, proč nesvačím, neměla jsem hlad.

Neobědvala jsem, musela jsem přece do města.

Nevečeřela jsem, dělala jsem si úlohu do korespondence.

Hlad musíte zapít litry vody a pak jít rychle spát. Dřív než si žaludek uvědomí, že nic nedostal a vypitá voda jím pouze proteče..

 V noci jsem se budila a nemohla spát. Jedla jsem čtyři, pět prášků na hubnutí denně.

¨Neuvědomovala jsem si, že mi hrozí vážný zdravotní problémy z předávkování a taky toho, že jsem je jedla nalačno, na několikadenní prázdnej žaludek.

Nastala středa.

Ráno jsem se šla sprchovat a ještě se stavila ve vychovatelně.

Zeptala jsem se vychovatelky, jsetli by mi půjčila krejčovskej metr.

Myslím, že už začínala něco tušit. Proč bych třeba potřebovala v pět ráno metr?

Prostě jsem se chtěla změřit, jak moc jsem zhubla v pase..

Nastal čtvrtek.

Ten den jsem nejedla a nespala.

V pátek jsem nejedla jen dopoledne, jakmile jsem přijela domů, dávala si na mě mamka pozor.

Poslala mě do obchodu.

Plazila jsem se bez energie jako troska.

Možná jsem si tak jen připadala. Možná jsem si jen hrála na anorektičku bez síly a nálady, každopádně jsem byla šťastná, když jsem cítila, jak mi ty tepláky na zadku legračně plandají.

Hromada lidí si myslí, že se anorektičky chlubí tím, kolik zhubly, ukazují vychrtlá těla, ukazují se okolí, ale je to přesně naopak.

Já jsem se před lidmi spíš uzavírala a nosila jsem schválně volné oblečení, aby to nikomu nebylo nápadné.