Věděla jsem, že mi taťka domlouvá nějakej pohovor u psycholožky, jen jsem netušila, že to bude takhle brzo. Ani to nebyla psycholožka v pravým slova smyslu, jen nějaká jeho známá ze školy, která pracuje ve škole jako nějakej ten pedagogicko-psychologickej poradce, takže něco s tou psychikou to přece jen bude.

Jeli jsme za ní do Brna. Bydlela v takový zapadený ulici u Globusu, myslím, že se jmenovala Příjezdová nebo tak nějak.

Bydlela v řadovce, takovej malej baráček se skalkou před vchodem.

Chvěla jsem se nervozitou a čekala co bude. Vždycky jsem měla z takovejch věcí divnej strach, přestože mi nikdo nechtěl odlamovat nehty nebo rvát hlavu. Věděla jsem, co jsem provedla, styděla jsem se za to a bylo ještě horší o tom mluvit, diskutovat, rozebírat to. Připadala jsem si, jako bych se snad vyslíkala ze všech těch tajemství, který tak dlouho v sobě tutlám nebo co.

Kdybych jí teď měla psát dopis, vypadal by asi takhle nějak:

Pamatujete si na mě? Byla jsem u vás. Přijela jsem v hořčicových mrkváčích a na prahu se rozbulela, smrkala do modrých ubrousků, jedla váš perník s ořechy a pila citrónový multivitamín. Neschopně koktala, polykala slzy a stále se dívala kamsi pod stůl, kde jsem počítala čtverečky na vašem káro ubruse..

Ale nejprv pěkně po pořádku.

Otevřela opravdu sympatická paní s tmavými vlasy a krátkým culíčkem, pozdravila mě, a rodičům řekla, ať se jdou třeba podívat do Globusu nebo někam projít a asi za půl druhý hodiny se vrátí, že my si zatím v klidu popovídáme.

Hodina půl! To mi přišlo strašně moc. Co si tady budem povídat, proboha?

Opravdu jsem se na prahu rozbulela. Nevím proč, asi jsem se fakt něčeho obávala. Asi toho svlečení ze sebe samé, odhalení svého nitra, které jsem doposud tak úspěšně kryla.

Bulela jsem a nepomohla mi ani ta přívětivá tvář zachovalé čtyřicetileté paní ve dveřích.

Rozloučila jsem se s mamkou, taťka mi ještě podal balíček papírovejch kapesníků a vešla jsem do toho domu. Ta paní mě opravdu přátelsky přivítala. Věděla jsem, že nechce, abych se cejtila nějak vystresovaně, tak když mě vedla po schodech nahoru do patra, jen tak mimochodem se mě zeptala, jestli chci čaj. Řekla jsem, že ne. Neměla jsem na nic chuť.

Sedly jsme si ke kuchyňskýmu stolu, kterej byl mezi kuchyní a pěkně zařízeným obývákem.

Donesla na talířku perník, prej ho má manžel nejradši a upekla ho kvůli mně. Její manžel jí prej poradil, že mi bude určitě chutnat. Neměla jsem chuť, ale abych neurazila, vzala jsem si. Nevnímala jsem chuť. Vždyť to znáte, ne? Když brečíte, přes slzy necítíte chuť. Jen jsem cosi hnědého s vlašskými ořechy žmoulala v puse a čekala, až budu schopná to přes knedlík v krku spolknout.

Její manžel mě pozdravil, podal mi ruku, přátelsky mi ji stisknul a pak se někam zdekoval. Myslím, že se šel učit anglicky na počítači nebo co. No prostě tam nemohl okounět, no..

Povídaly jsme si o všem možným. Na nic nenarážela, jen se snažila aspoň něco ze mě dostat. Nechtěla jsem mlčet a chovat se jako nějaký fracek. Když už jsme kvůli mně jeli až sem, musím aspoň nějak mluvit, i když jen o kravinách.

Ptala se na školu, pak na moje záliby, co mě baví, pak na strejdu, jestli je na mě zlej nebo jestli mi v něčem vadí, pak na malý bráchy, jestli je nemám ráda nebo jestli mi vadí, že zlobí, jestli si nepřipadám méněcenná a odstrčená. No zkrátka hledala nějakej důvod, proč tak vyvádím.

Ale celou tu dobu byla milá a hodná, nijak na mě netlačila, furt mi nabízela ten její perník, nalila mi citrónovou minerálku a povídala i něco o sobě.

Řekla mi, že je ráda, že jsem přijela, že ona má taky nějaký trápení, že žijou s manželem sami, protože nemůžou mít děti a tak.

Prostě mi to nepřišlo takový strojený jako někde v psychologický ordinaci, a přestože jsem bulela, cejtila jsem se tak nějak jako na návštěvě, i když jsem moc dobře věděla, že to obyčejná návštěva není.

Řekla mi, že se na srazu spolužáků potkala s taťkem a ten jí řekl, že se kvůli mně hrozně trápí, protože neví, jak by mi mohl pomoct, a tak to s ní domluvil.

Nabídla mi, že když bych třeba někdy měla náladu, můžu za nima přijet na návštěvu.

Asi za dvě hodiny se mamka s taťkem vrátili.

Myslela jsem si, že se jen rozloučím a pojedeme, maximálně, že mě pošlou do auta a ona jim v rychlosti řekne, jak to se mnou vypadá. Omyl.

Překvapilo mě, že rodiče vedla nahoru k obýváku a nabídla jim kafe. Sedli si ke stolu, řekli, že byli v Globusu, přišel i ten její manžel, kterej se doteď „učil“ anglicky a sedl si za náma.

Ztvrdli jsme tam ještě na hodinu, možná víc.

Povídali jsme si o všem možným, o normálním životě. O tom, kam chci, až budu na střední, jestli na intr nebo k babičce. Chtěla jsem k babičce, ale ta psycholožka řekla, že vhodnější by byl intr, že bych se víc zžila s těma děckama. Tím mě naštvala. Mamka jí samozřejmě věřila, protože co řekne ona, je pravda. Ale zase ocaď pocaď. Kdyby ta psycholožka řekla, že za ty moje stresy může mamka sama, řekla by, že to není pravda a že jsem ji naočkovala proti ní..

Pak jsme se sebrali, rozloučili se, ta paní mi popřála hodně štěstí a jeli jsme domů.

V autě jsem bulela. Mamka celou cestu mluvila a mluvila.

Doma jsem vysíleně padla na postel.

Příští den jsem měla hrozně oteklý oči a ve škole se děckám vymlouvala na to, že mám silnou alergii, aby neměly podezření.

Holky mě litovaly, kluci řvaly: „Nebreč.“