Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marya Hornbacher - Na dně

1. 12. 2008

Marya Hornbacher

Na dně

Příběh jedné anorexie a bulimie

                       

 

„Co ty máš co mluvit o tom, že ho vzbudím,“ řekl Tydlitek, „když jsi jenom něčím v jeho snu. Sama víš, že nejsi skutečná.“

„A jsem!“ rozplakala se Alenka.

„Pláčem se o nic skutečnější nestaneš,“ prohodil Tydlitek, „nač tedy plakat.“

„Kdybych nebyla skutečná,“ Alenka se přes slzy pousmála, tak jí to připadalo směšné, „nemohla bych plakat.“

„Snad si nemyslíš, že jsou to skutečné slzy,“ skočil jí opovržlivě do řeči Tydlitek..

 

                                                                                                                             Lewis Carroll, Alenka v kraji divů 

 

Nejdříve jsem byla obyčejná devítiletá holka v tričku a kraťasech s dlouhými hnědými copánky, která sedí ve žluté kuchyni, kouká na televizi na opakování seriálu, přežvykuje bramborové lupínky a nohou drbe psa. Vzápětí jsem z kuchyně odešla dolů po schodech do koupelny, zavřela jsem dveře, zvedla prkýnko, jednou rukou si podržela copánky, strčila si dva prsty do krku a zvracela až do krve. Spláchla jsem, umyla si ruce i obličej, upravila si vlasy, vyšla po schodech slunného, prázdného domu zpátky do kuchyně, posadila se před televizi, popadla sáček lupínků a nohou drbala psa.

 

Jak to všechno začalo? To kdybych tak sakra věděla, prohlásím..

 

Chtěla jsem akorát zjistit, co se stane. Kdo je zvědavý, bude brzo starý.

To, co jsem udělala, mi došlo až další den ve škole. Když už jsem to jednou udělala, budu v tom muset pokračovat. Zpanikařila jsem. V hlavě mi hučelo, srdce nepravidelně poskakovalo, pod vlivem čerstvě nabyté chemické nerovnováhy těla se mi před očima nakláněly stěny a pod nohama v laciných teniskách se mi vlnila podlaha. Odsunula jsem tácek. Nemám hlad, řekla jsem. Zamlčela jsem, co se mi skutečně honilo hlavou: radši budu o hladu, než zvracet krev.

A tak jsem se dostala zrcadlem do podsvětí, kde hodně znamená málo a jídlo znamená nenajedenost, kde stěny pokrývají vypouklá zrcadla a kde smrt je ctí a tělesná váha slabostí

 

Ten večer táta vaří večeři. Prohlásím, že nemám hlad. Že držím dietu. Táta se směje. Civím na jídlo, postrkuju ho po talíři, pokradmu koukám do mámina talíře a na její nervózní minisousta.. Táta se nahýbá nad talíř a láduje se velkými sousty. Máma odstrčí talíř s půlkou večeře. Táta jí říká, že plýtvá jídlem, že nesnáší, jak vždycky plýtvá jídlem. Máma na obranu odsekne: „Jsem plná.“ . Odstrčím svůj talíř a řeknu nahlas: „Jsem plná.“ .

„No tak, Buclíku,“ říká máma. „Ještě pár lžiček. Ještě dvě,“ pobízí mě.

„Tři,“ řekne táta.

Sním jednu kuličku hrášku..

 

Nejsem žádný střízlík. Nejsem a ani jsem nebyla. Jsem pevná. Robustní.

Dobře stavěná: trocha tuku, spousta svalů. Dokážu lehce překopnout míč z jednoho konce fotbalového hřiště na druhý nebo rozbít někomu nos, aniž bych se moc snažila, a když mi dáte pořádnou ránu do žaludku, pravděpodobně si polámete ruku.

Jinými slovy – jsem stavěná na box, ne na balet..

 

Na žádný zmatek v dětství si nepamatuju. Ta doba se mi v duchu vybavuje v zelené a zlaté barvě – stromy a kopce a vedro, nesnesitelné vedro. V létě jsem se převalovala večer v posteli, neboť  slunce ještě nezapadlo.Otevřeným oknem ke mně shora dolétl cinkot skleniček a změť hlasů a smíchu. Cítila jsem dusivý letní vzduch, prach, zahradu, překrásné květiny a do plic jsem nasávala opojnou vůni eukalyptu. Období sucha na konci léta, tetelící se vzduch vzadu nad silnicí vzadu za potokem, grošák v zahradě dole u cesty, trpké plané třešně a citroníky, ženy v bílých šatech. Růžové kamenné schody k nějakému růžovému štukovému domu, pomeranče, které jsme jedli u jedné paní..

 

Člověk může přisuzovat magickou moc třeba jídlu. Uvedu příklad: jsou mi tři roky, stojím na židli, dělám si jablkový sendvič a v duchu si říkám, že když ho sním přesně na dvacetkrát, ani méně, ani více, pak budu šťastná. Budu-li k tomu potřebovat více než dvacet soust, budu smutná.

Je mi devatenáct, vážím třicet kilo a jím kelímek jogurtu denně, což mi trvá přesně dvě hodiny. Každých patnáct minut si zapálím cigaretu, abych si ověřila, že když dokážu přestat jíst, budu v bezpečí..

 

Téměř všechny moje vzpomínky z dětství nějak souvisí s jídlem. Dokázala jsem rozdat ve škole oběd, skočit za tátou do auta, kterým jsme se spolu odjeli nacpat do rychlého občerstvení. Zašli jsme k McDonaldovi pro cheesburger, hranolky a koktejl, posadili se v parku a povídali si. Jeli jsme na baseballový zápas a ládovali se praženou kukuřicí a lékorkami. Když táta přestal kouřit, neustále jsme pojídali arašídové lentilky. Máma byla úplně jiná. Jedla jen něco. Nimrala se v tvarohu, oždibovala okurky, ládovala se sladkostmi.

 

Při jezení čokoládových tyčinek jsem nejdříve oždibala čokoládu zespodu, pak po stranách a nahoře. Poté jsem prsty ulepenými od čokolády vyjedla karamelovou náplň. Strašně jsem u toho drobila. Byla jsem si jistá, že kdybych ji snědla špatným způsobem, stalo by se něco zlého.

 

Tělo není nic jiného než kostým, který se dá libovolně vyměňovat. Došla jsem k závěru, že když vyměním své stávající tělo za nějaké lepší, bude ze mě nový člověk, který konečně nebude mít chybu.

 

Ale když pak Králík dokonce vyndal z kapsy u vesty hodinky, podíval se na ně a běžel dál, Alenka vyskočila; blesklo jí hlavou, že jakživ neviděla, aby měl králík kapsu u vesty, natož aby z ní vyndával hodinky, popadla ji zvědavost a rozběhla se přes pole za ním a šťastně ho dohonila, zrovna když pod keřem hupl do velké králičí díry. V mžiku se pustila Alenka za ním, a jak se dostane ven, na to vůbec nepomyslila..

 

Stal se ze mě uzlíček úzkosti. Bál se tmy, spolužáků, učitelů, slunce, měsíce, hvězd. Vzala jsem si do hlavy, že to vyřeší modlení. Začala jsem se horečnatě, téměř bez přestání modlit, neustále jsem kontrolovala, jestli se někdo nedívá. Padala jsem na kolena, zaryla nehty do dlaní a úpěnlivě se modlila k Bohu, aby mi odpustil. Mumlala jsem šílené modlitby, kterým by žádný bůh nerozuměl: prosím tě, Bože, promiň, nenech mě ztloustnout, promiň, odpusť mi Otče, můj hřích, požehnej mé matce a otci a psovi a kamarádům a promiň, děkuju za knihy, odpusť mi a nenech mě ztloustnout, promiň, že jsem zalila kytky fantou..

 

Jednou ráno jsem vstala, posadila se na pohovku a vzala s noviny. Na titulní stránce domácí rubriky byl článek o dívce z našeho města, co spáchala sebevraždu. Podívejme se na to trochu podrobněji. Tohle je všechno, co vím: jedna šestnáctiletá holka z našeho města upálila. Vlezla do matčina auta, vyjela na kopec, zaparkovala. Vylila kolem sebe do kruhu benzín. Benzín zapálila. Upálila se k smrti. Vím, že byla anorektička. Vím, že nechala lístek na rozloučenou, ve kterém stálo, že už nemůže dál, že už nedokáže žít uvnitř svého těla. Že už tu příliš velkou zátěž neunese.

Jak já jí rozumím, bylo první, co mě napadlo..

Taky jsem se smutně omluvila Bohu za to, že mě nenapadlo: Ach ne! To je hrůza! Jak to mohla udělat? Jak se to mohlo stát? Taková tragédie!

Místo toho mě napadlo: dokázala bych to taky. To vědomí mě zcela ovládlo. Vždycky myslíš jen na sebe. Modli se za tu dívku! Ale já nemůžu. Hlavu mám plnou nesnesitelné váhy. Myslím na to, kde sehnat benzín..

 

V mé dětsky buclaté tváři se začaly objevovat ostřejší, výraznější rysy. Moje kosti dostaly téměř krásný tvar, začala jsem se vytahovat a ztrácet dětskou neohrabanost. Pozorovala jsem téměř nepostřehnutelné napínání kůže kolem hubenější postavy. Dívala jsem se na to a byla spokojená.

 

Seděla jsem za sametovou oponou mezi kulisami. Nejdříve jsem si setřela čerň z očí, pak růž a bílý prášek z tváří, nakonec krvavou červeň ze rtů. Seděla jsem a tiše zírala na tu prázdnou bílou nicotu, která zůstala. Zírala jsem na oválné nic orámované černou hřívou.

 

Uměle vyvolané zvracení... způsobuje na hřbetě nebo kloubech dominantní ruky oděrky. Z nich se vytvoří mozoly, jimž se v lékařské hantýrce říká „Russellovo znamení“ ...

 

Jednou večer jsem se objevila v kuchyni, posadila se a podívala se a mámu. V tu ránu otevřela pusu a vykřikla. „Co je, sakra?“ řekla jsem a omluvila se. „Kristepane,“ řekl táta, a zíral na mě, jako by mi vyrostly rohy. „CO JE?“ chtěla jsem vědět. „Zlato, co máš s očima?“  Natáhl ke mně ruku. Já jsem sebou škubla a podívala se do zrcadla nad kredencí. Zjistila jsem, že spodní polovinu bělma mám tmavě červenou. Vypadala jsem, jako bych ronila krvavé slzy. Ve skutečnosti mi to odpoledne při zvracení popraskaly všechny cévky, takže pod lesklou blankou se rozlívala jasná krev. Vykřikla jsem a utekla do pokojíčku. A tehdy to přišlo. Můj život se s konečnou platností rozdělil na dva. Okolní svět se mi začal postupně ztrácet z dohledu, až se ocitl v pozadí. 

Ten večer jsem znovu zvracela, plná strachu, že mi prasknou oční bulvy. Ale daleko důležitější bylo zbavit se večeře. Můj život začal ovládat paradox: věděla jsem, že si tím ubližuju, možná se zabíjím, což mi nahánělo strach. Ale uklidňovala jsem se tím, že je to moje spása, až se vyzvracím, bude všechno fajn.

 

„No ne,“ řekla si Alenka. „Po takovémhle pádu skutálet se ze schodů, to už pro mě nic nebude. To mě ale budou doma pokládat za hrdinu! Kdybych třeba ze střechy spadla, ani nemuknu!“ ...

Stále hloub a hloub a hloub. Což tomu padání nikdy nebude konec?

 

Výhoda poruchy příjmu potravy spočívá v tom, že od samého začátku věříte, že se vám to vymknout z rukou nemůže, protože to v rukou máte.

Víte, že když si například dáte k večeři celou krabici makarónů, utopených v másle, a naházíte ji do sebe, vymklo se vám to z ruky. Ale v podstatě se nic neděje, uklidňujete se, protože to půjde ven. Oddechnete si, žaludek už nebude roztažený ani nebudete mít opuchlou tvář. Dostanete skvělý nápad dát i něco k pití. Půjdete do kuchyně, budete popíjet nekvalitní červené víno, dokud nebudete mít v hlavě a nebudete šťastní jako blecha chodit po chodbě sem a tam a žonglovat s pomeranči. Ale pak vás napadne, že víno je kalorické. Vrátíte se do koupelny, vyzvracíte ho a půjdete si lehnout. Nějaký problém? Ano, jezení problém určitě je. Musíte přestat jíst.

 

Anorexie – ne pouze nějaká „dieta“, žádných pár kilo dolů, ale pořádná, totální hladovka – mi připadala jako cesta je spáse. U bulimiček, které jsou v tom až po uši, to není nic neobvyklého. Bulimie se mi hnusila a já už jsem se stejně hnusila sama sobě. Ve třinácti letech jsem si začala razit cestu k anorexii. V uších mi pořád zněl hlas, který začal tichounce a postupně sílil, až překřičel všechno ostatní: Hubenější, ječel. Musíš být HUBENĚJŠÍ!

Ale už v té chvíli víte, že to nestačí. Toužíte po něčem víc než po samotné hubenosti. Toužíte po hlubším smyslu hubenosti. Po její tiché hrozbě.

Nepřestala jsem se přejídat a vyprazdňovat. Prostě jsem v tom pokračovala, obvykle dvakrát denně. Pěstovala jsem si falešnou představu, že bulimie není tak zajímavá jako některé jiné věci. Najednou mi připadala jako úplná samozřejmost, stala se z ní stejně základní a předvídatelná součást dne jako dýchání. Měla jsem spoustu jiné práce, nemohla jsem si dovolit ztrácet čas takovými zbytečnostmi, jako je jídlo.

 

Vyvalila jsem oči, hodina skončila. Vypotácela jsem se ven ze třídy, dolů do jídelny, poobědvala jsem minipizzu a nanuka, zašla jsem se vyblinkat na záchod, šla na další hodinu. Někdy jsem se zatoulala ven ze školy, dolů po cestě. Prostě jsem se flákala. Zastavila jsem se v kulturním středisku hned vedle, koupila jsem si čokoládovou tyčinku, chipsy, třešňovou kolu. Všechno jsem to snědla na záchodě, pak jsem to vyblila.

 

Bývala jsem vzhůru dlouho do noci: do štěrbiny pod dveřmi jsem nacpala ručník, aby jí nepronikl ani proužek světla. Svítila jedině lampička na nočním stolku. Ležela jsem na boku na zeleném koberci před zrcadlem v pokojíčku a dívala se, jak zvedám nohy nahoru a dolů a nahoru a dolů, provádím svou nekonečnou gymnastiku, přesně opakuju každý cvik. Nepřestala jsem, ani když se mi ochablé svaly začaly třást, a v duchu si nadávala ty líná děvko. Nejdříve na levém boku, pak na pravém, pak vestoje, pak na zádech, nakonec na břichu. Pozorovala jsem, jak se každičký centimetr mého těla napíná a uvolňuje, zcela jsem se oddala bezduchému rytmu a představě, že jsem menší a menší a menší, až je mě jen kousínek. Roztáhla jsem stehna, abych se podívala, jak budou vypadat, až budu hubená. Silně jsem se štípla do špeku, který tam byl navíc. Snažila jsem se zadusit pramen hrůzy, který se ve mně vzedmul, když mě napadlo: Jsem tlustá. Jestli ta hrůza nepoleví, zítra nebude žádné jídlo. Žádné. To mě trošku zklidnilo. Takový trest mi připadal spravedlivý, uklidňující pocit hladu v hrudníku mi měl připomenout, že všechno bude v pořádku.

 

Jednou u večeře, zatímco jsem stavěla z bramborové kaše a hrášku městečka, jsem ucítila podivné prasknutí. Bylo to takové divné prasknutí, ne jako když praskáte klouby prstů. Jako by se přetrhla tenounká nit, spíš takové přestřihnutí. Zničehonic jsem zbledla a udělalo se mi špatně od žaludku. Omluvila jsem se. Vyrazila jsem do koupelny, cestou jsem se přidržovala zdi. Zamknula jsem, posadila se na záchod a zkroutila se. S námahou jsem otočila kohoutkem ve vaně. Strašně se mi třásly ruce. V zrcadle jsem spatřila svou odporně šedou tvář. Uvnitř jsem měla takový otupělý, zvláštní pocit, jako by mě někdo porcoval. Pak to přitlačilo a píchlo. Pamatuju si, jak mě zřetelně napadlo: a je to. Byla to hračka. Pamatuju si, že když bylo po všem, vylezla jsem na mísu, nadzvedla si sukni a prohlédla krvavý povlak na vnitřní straně stehen. Pak si pamatuju, že mě něco vyrušilo. Otočila jsem se a zkoumala svůj zadek. Tlustoprdka, napadlo mě. Špekoun.

 

Ráno jsem se vzbudila, vzala jsem si něco na povzbuzení a zapila to vlažnou vodou na nočním stolku. Po obědě jsem se v kabince na záchodě vyzvracela a vzala si něco na uklidnění. Po škole jsem otevřela dveře od ledničky, což byla ta nejobávanější část dne. Vypila jsem trochu vína, lízla si z téměř nepoužívaných lahví z domácího baru, šla si lehnout nebo číst, navečeřela se, vyzvracela, vzala si prášky na uklidnění.

 

Vykasala jsem si rukávy, abych mu ukázala modřiny na pažích; otevřela jsem co nejvíc pusu, aby viděl kus rozleptané sliznice vzadu v krku, která pálila jako čert, když jsem pila pomerančový džus. Rozškrábala jsem si pravidelnou řadu stroupků, malých škrábanců, které mi zůstaly po otiscích zubů na kloubech ukazováku a prostředníku pravé ruky.

 

Naše společnost si ženy cení podle toho, jak je hubená, a ne podle toho, čeho dosáhne. Hubená žena dokázala, co celá staletí kolektivního nevědomí ženám odpírala – že se dokáže ovládat. Žena, která se dokáže ovládat, je skoro tak dobrá jako muž. Hubené ženě leží svět u nohou. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, vypnula jsem si pleť a oslnivě jsem se zašklebila na vystouplé kosti.

 

Ta dívka každé ráno vstane a stvoří se z látek a líčidel. V noci píše o mužích, kteří se na ni dívali, o klucích, co se jí dotýkali, a o váze. Píše o strašlivé slabosti, která ji přivedla ke spíži a přinutila jíst. Psaní není nikdy dost. Přiznání je nedostačující. Rozhřešení nepřichází při vyslovení, nýbrž v pokání. Ta dívka přemýšlí o svatých: o jejich sebemrskačství, o lůžkách z hřebíků, o omluvách za Evu, které přicházejí se stoletým zpožděním a které odsoudily všechny ženy k bolestem těla, pokud podlehnou jeho rozkoším. Drásají vlastní tělo a kají se za Evu, za hříchy světa, které vzaly za své. Nosí žíněné košile nebo žiletky kolem krku.

 

V polední pauze jsem si dala Big Mac se sýrem, velké hranolky a třešňový koláč. Pak jsem se vyzvracela na záchodě, co voněl po desinfekci, umyla si obličej a vrátila se se skleným zrakem zpátky na zem. Po práci jsem si koupila Big Mac se sýrem, velké hranolky a třešňový koláč, cestou domů jsem je snědla, pustila vodu v koupelně, vyzvracela se, navečeřela, vyzvracela se, vyrazila s děckama ven, jedla, zvracela, vrátila se domů, omdlela.

To léto jsem se našim ztrácela před očima, po tom neustálém vyprazdňování jsem rychle hubla.

 

Za horkého slunečného dne jsem si na trhu kupovala jednu misku smažené olihně za druhou, jedla jsem za chůze v úzkých uličkách mezi pultovými stánky, potaženými světlou látkou. Zmizela jsem do zapadlé uličky, naklonila se a dávila. Když jsem se narovnala, na konci uličky stál stařec a bezvýrazně mě pozoroval. Připadalo mi, že bych měla něco říct. Mlčela jsem. Pospíchala jsem zpátky do vedra, hlava se mi točila z dehydratace, ubíjejícího slunce a nevysvětlitelné hrůzy. Připadalo mi, že bych se měla modlit. Ale jediné, co bych dokázala pošeptat do ucha nějakému hluchému bohovi, by bylo: mrzí mě to.

 

My tři ženy – máma, nevlastní babička a já – jsme se účastnily soutěže o nejdokonalejší ženu. Máma urážela mě, já jsem urážela ji, nevlastní babička urážela všechno, co mělo sukni, a děda jen dál popíjel. Vrtaly jsme se v jídle a závodily o to, kdo toho sní nejmíň.

Když byla máma malá, jej rodina považovala tlusté lidi za méněcenné. Pupkáči byli lidé druhého řádu, takže se jim klidně všichni posmívali.

 

Byl podzim. Byla jsem až po uši zamilovaná do podzimu Listí se snášelo ze stromů, lemovalo chodníčky a hromadilo se na trávě. Pod nohama křupaly žaludy. Slunce mizelo večer pod hladinou jezera a vytvářelo na ní rudé kruhy. Z jezera stoupala v mrazivém počasí pára.

 

V sobotu jsme jezdily do jednoho ze supermarketů, kde jsme nakupovaly ve velkém: banánové čipsy, sladkosti bez cukru, rozinky (cokoliv, co má projímavý účinek). Naplnily jsme vozíky dietními limonádami, instantními čínskými nudlemi a praženou kukuřicí, postávaly jsme v oddělení dietních přípravků a podrobně zkoumaly jednotlivé výrobky. Hlasitě jsme uvažovaly o tom, jak dlouho člověk vydrží pít pouze Crystal Light.

 

Nemohly bysme to vydržet a sníst jen polevu, bez zmrzliny? Ta má míň tuku, ne? Co když nebudeme celé dva dny jíst, pak to bude v pořádku?

Odpusť, otče, zhřešila jsem, snědla jsem zmrzlinový pohár.

 

Rozhodně jsem nechtěla, aby mě někdo považoval za bulimičku. Chtěla jsem být anorektička. Mým posláním bylo stát se jiným člověkem, někým, kdo je spíš asketa než požitkář, kdo to dokáže, kdo má jasné a čisté cíle.

 

Jsi ve stresu? Nacpi se a vyprázdni; je ti samotné smutno?nacpi se a vyprázdni; máš hlad? nacpi se a vyprázdni.

 

Ať hubnete sebevíc, vaše obavy z tloušťky se tím nijak nezmenší. Spíš naopak. A čím víc vám vaše váha dělá starosti, tím ochotněji s tím něco uděláte. Člověk skutečně musí cítit nesmírný odpor k vlastnímu tělu, aby se dokázal přesvědčit, že hladovění je rozumný způsob, jak dosáhnout hubenosti. Normálně v lidském těle funguje sebeobranný mechanismus, který mozek odradí od opravdu nebezpečné činnosti bez ohledu na to, jak žádoucí účinky by mohla přinést. Když chce například žena zhubnout, ale má nezbytnou úctu ke svému fyzickému já, tak upustí od nezdravého jezení. Já jsem žádný takový sebeochranný mechanismus, žádnou takovou úctu neměla. Deset kilo, řekla jsem si.

 

Podvýživa není žádná legrace. Ať jste, nebo nejste hubená, vaše tělo hladoví. Když klesly teploty, začalo mi růst ochlupení, čemuž se odborně říká lanugo. Začne vyrůstat na těle, když nepřijímáte dostatek kalorií k vytvoření vnitřního tepla (je zajímavé, že kalorie považujeme za antikrista, a ne za zdroj energie). Mně se to moje chmýří líbilo. Připadala jsem si jako medvídek. Chmýří mi vyrostlo na břichu, na žebrech, pak na zádech a na tvářích. Bylo to takové pěkné, běloučké prachové chmýří.

 

Stála jsem ve sprše a pod rukama cítila kosti vzadu v kříži, dva malé body nahoře na zadku. Rukama jsem popadla pánevní kosti, připomínaly dvě sekyrky na hraní. Brala jsem Fiberall a Dexatrim. Pila jsem hektolitry vody. Neustále mi byla zima.

(Fiberall – projímadlo; Dexatrim – prostředek na hubnutí, pozn.)

 

V pět ráno jsem se vyhrabala z postele, oblékla si věci na běhání, prošla nachovým světlem zamřížovaným černými pažemi stromů, otevřela dveře do dlouhé chodby hlavní budovy a vyběhla. Bylo to strašně zvláštní. Byla jsem na sebe strašně pyšná, že nutím své tělo běhat. A běhat. Každé ráno jsem po té chodbě uběhla sedm a půl kilometru, na znamení posedlosti jsem se pokaždé dotkla dveří. Musela jsem se jich dotknout, jinak by to neplatilo. Máte určitá pravidla, a pokud je porušíte, Bůh s vámi, musíte uběhnout kilometr a půl navíc. Když jsem byla hotová, šla jsem se zvážit do posilovny.

 

V prosinci jsem ráno chodila běhat, snídala samé grepy (kdosi mi řekl, že mají jen osm kalorií; když jsem zjistila, že to není pravda, běhala jsem patnáct kilometrů, abych všechny ty grepy odčinila).

Večer jsem šla běhat dalších sedm kilometrů, pak jsem šla do menzy a dala si mrkev s hořčicí. Brzy jsem si stanovila další pravidlo: musela jsem chodit běhat i po večeři. V lednu jsem běhala pětatřicet kilometrů denně, ale mojí vůli se začaly podlamovat kolena.

 

Když dlouhou dobu přežíváte bez jídla a jste stále naživu, začnete se posmívat těm bláznům, co si myslí, že k životu potřebujeme jídlo. Vám připadá úplně jasné, že to není pravda. Ráno vstanete, odvedete svou práci, odběhnete si svou trasu, nejíte, a přece žijete.

Lidé považují za samozřejmý pocit sytosti. Považují ho za samozřejmý pocit klidu, ruce, co se netřesou, hlavu, co nebolí, hrdlo, co není zkrvavené od žluči a od nehtů, nacpaných do krku. Žaludek, co se nerozpouští v kofeinu a v prášcích jako v kyselině. Nebudí se se zauzlovanými stehenními a lýtkovými svaly, které se začínají navzájem požírat. Začnete záviset na pocitu hladu..

 

 Lora vpadla do pokoje, sedla si pod stůl a pustila se do sušenek s arašídovým máslem. Po cukru by se utloukla. Sypala si ho do pusy po pytlících nebo celých krabičkách, pokud to byl hroznový cukr. Byla neustále v pohybu. Nejdřív mě napadlo, že má taky nějaké problémy s jídlem, když se většinou živí cukrem a sendviči z bílého chleba s arašídovým máslem, ale mé obavy (jak podotkla) „jsou naprosto liché, vážně. Možná máš akorát hlad.“

Někdy jsme spolu v sobotu vyrazily do města, nakoupily jsme tašky plné sladkostí, čokoládové tyčinky, gumové housenky, po kterých se křiví pusa a máslové bonbony.

 

Lidé si většinou myslí, že anorektičky nejedí. Omyl. Mají svoje pravidla, podle kterých jedí, a jedí „neškodná jídla“, jak jim budeme říkat za pár měsíců v nemocnici. Cukr k nim jednoznačně patří: je bez tuku a dokáže vás pořádně rozproudit.

 

Já jsem vyzařovala pozitivní energii. Je snadné propadnout mánii, když nejíte, protože se samozřejmě snažíte co nejmíň myslet na jídlo. Musíte být pořád vzhůru, protože když usnete, nespalujete žádné kalorie a nic nestihnete. Když trpíte mánií, čas ovládne celý váš život, musíte pořád něco dělat, cokoliv, všechno, a musíte to udělat včas.

 

Dny i noci jsem měla v diáři rozplánované do patnáctiminutových bloků. Pořád jsem se dívala do diáře, abych věděla, co bude dál. Moje ruce zděšeně přejížděly kosti na zádech, klíční kosti, zápěstí, kolena. Vyšla jsem ven a začala si před zrcadlem rozčesávat vlasy. Padaly na zem v řídkých tmavých chomáčcích.

 

Dala jsem si v menze kávu a v ní jsem rozmíchala třetinu kávové lžičky smetany. K jídlu jsem si naservírovala dětskou porci: mrkev, celer, hořčici. V průběhu roku jsem si začala do misky dávat obrovskou porci hořčice, jedla jsem ji samotnou a nabírala ji mrkví, která pro mě v té chvíli nebyla poživatinou, ale lžící.

 

Většinou jsme ve skupině mlely o svých dietách, o tom, kolik jsme zhubly. Jindy to vypadalo, jako by se jedná z nás už už blížila k cíli: ta a ta zvrací, řekla jedna holka, a my jsme zpanikařily. Ach ne! křičely jsme jako bychom to nedělaly všechny. To je hrůza! Nebo slavná školní anorektička, jedna baletka, která byla jednou v nemocnici a má pouze čtyři procenta tělesného tuku. To nejde, říkaly jsme si. Zdravé rozmezí tělesného tuku se u většiny žen pohybuje mezi 18 – 25%. Myslíte, že nás napadlo, že čtyři procenta jsou potenciálně smrtelná? Ne. Záviděly jsme jí.

 

Když jsem měla příšerný hlad, snědla jsem pár preclíků, trošku kukuřice nebo kopeček rýže se spoustou soli. Mluvím tady o skutečně nechutném množství soli. Dehydratace, vyvolaná jak neustálým zvracením, tak nedostatkem živin, probouzí v těle nechtěnou touhu po soli. Z hořčice se solí se stane lahůdka. Máte chuť lízat sůl. Lidé na vás civí, pak se snaží necivět, jak si sypete do pusy další a další a další sůl.

 

V neděli jsme se mlčky přežíraly. V menze servírovali slavnostní snídani: stoly plné sladkých rohlíků, vdolečků, koblihů, kávových koláčků, obrovské nerezové tácy s bramborovou kaší, na povrchu ztvrdlou, vajíčky, klobásami, opečenými brambory. Cpaly jsme se a cpaly a cpaly. Ale jedly jsme zvláštní věci: sedm borůvkových vdolečků, celý talíř posolené bramborové kaše, čtrnáct čokoládových sušenek. V neděli odpoledne jste nás mohli najít, jak se ztrhanými tvářemi poskakujeme nahoru a dolů, šlapeme jako o život na prastarých rotopedech.

 

Ženské tlachají o tom, jak málo jedí. Ach, umírám hlady, celý den jsem nejedla, myslím, že si dám velký kus hlávkového salátu, nemám hlad, nerada jím ráno (odpoledne, večer, v úterý, s nenamalovanými nehty, když mě bolí holeň, když prší, když svítí sluníčko, ve státní svátek před nebo po druhé hodině ráno). Slyšela jsem to úděsné, ironické naříkání v nemocnici z popraskaných rtů žen, co se snaží utrápit hladem k smrti: Ale já nemám hlad. Když je posloucháte, můžete nabýt pocit, že ženy neznají pocit hladu, že žijeme z malých zázračných amarounových tabletek.

Z jídla se mi zvedá žaludek, z jídla se mi dělá vyrážka, u jídla se moc nadrobí, mám ráda akorát celer...

 

Hladovění dnes ztělesňuje ženství, jako tomu bylo u omdlévání za panování královny Viktorie. Ve dvacátých letech ženy kouřily z dlouhých špiček a odkrývaly své nohy tenké jako párátka. V padesátých letech se ženy červenaly a hihňaly. V šedesátých letech se ženy pohupovaly se zavřenýma očima a hloupým úsměvem na tváři. Moje generace spolu s tou poslední předstírá nezájem o jídlo. Máme příliš mnoho práce, než abychom jedly; jsme pod přílišným tlakem, než abychom jedly.Když člověk nejí, jistým způsobem si dává najevo, že má tak nabitý život a že ta práce je natolik důležitá, že jídlo by bylo pouze plýtváním jeho drahocenným časem. Chlubíme se nechutenstvím, tom nejposvátnější netělesností, tím, že jsme nadženy, co dobyly ženskou tělesnou říši a nakonec získaly přístup do říše mužského myšlení.

Dáma musí jíst jako vrabec. Dáma musí být křehká, když se lehoučce vznáší ve vzduchu jako kolibřík. Předstíráme nezájem, smějeme se, někdy v noci se vplížíme do kuchyně, z ledničky se na zem rozlije trojúhelník světla, a ládujeme se jídlem ze studených kastrolů, cpeme si do pusy zmrzlinu, želatinu, sýr, bez žvýkání polykáme a nasloucháme vytrvalému tik – tak – tik – tak na hodinách.

 

Člověk nedokáže potlačit tělesnou reakci na hladovění, a právě proto jsem se v noci občas zamkla na záchodě v suterénu a dívala se do zrcadla, jak se cpu čokoládovými tyčinkami, lupínky, čímkoliv, co vypadlo z automatu, a pak zvracím.

 

V prosinci jsem se rozhodla, že nebudu přijímat víc než sto kalorií denně. Stovka mi připadala jako dobré, logické číslo, jako „dieta“, a ne porucha, jako plán. Mrkev, hořčice, dva preclíky, mlíčko do kávy.

 

Přišly vánoční prázdniny.

 

Nedokázala jsem ze sebe dostat: „Já na Štědrý den nebudu jíst, děkuju,“ aniž by se zvedl rambajs, takže po návratu do školy jsem se rozhodla jíst jednou týdně, abych si odpykala to málo, co jsem snědla doma.

Jedla jsem v neděli. Jedla jsem rýži.

 

Smrt je vzrušující věc. V duchu se neustále zaobíráme smrtí, smrtelností, nesmrtelností, zatracením, spásou. Někteří se smrti bojí, jiní o ni usilují, ale přirozenou vlastností člověka je aspoň zkoumat možnosti lidského těla. Když jste nemocní jako já, neděláte nic jiného. Smrt vám sedí na rameni, je vašim stínem, vaší vůní, společníkem ráno i večer.

 

Nastal březen.

 

Venku se oteplilo a na stromech začaly vyrážet malé zelené pupeny. Jaro bylo větrné a slunečné.

Vzpomínám si na tři sklenice vody, které jsem vypila u snídaně, na bolest na prsou, na sytost, kterou ve mně voda vždy vyvolala a ze které se mi zvedal žaludek. Dodnes vodu nesnáším. Voda chutná prázdně, hladově, odporně. Vypila jsem dva šálky kávy. Přestala jsem si do ní dávat smetanu. Vypila jsem ji černou. Když jsme dosnídaly, šla jsem si k bufetu pro dvanáct čokoládových sušenek, které jsem si strčila do boční kapsy u tašky.

Pamatuji si, jak chutnají – jsou gumové jako žvýkačka.

 

Vešla jsem do budovy s učebnami, prošla chodbou na katedru angličtiny, zahnula doleva, vstoupila do semináře tvůrčího psaní, pozdravila a omdlela. Nebylo to poprvé, co jsem sebou sekla. Nebylo to dokonce ani poprvé, co se mi zatmělo před očima, uklouzla jsem a sesula se na zem; nebylo to ani poprvé, co se mi rozmazalo vidění. Ale před tím se mi vždycky stalo několik věcí, které mě varovaly: podlomila se mi kolena, zatočila se mi hlava a paže se mi jakoby začaly vznášet, zvonilo mi v uších, chvěla se mi oční víčka. Bylo to přesně jako ve filmu. Vždycky jsem to věděla předem, věděla jsem, že spadnu. Tentokrát se to stalo bez varování.

 

Zatímco většina lidí se nají, když má hlad, a jde si lehnout, když je nemocná, mně to mechanické přejídání a náhlé pády na zem, svědčící o tělesných potřebách mého těla, o jeho slabosti a převaze nade mnou, zastrašovalo a strašně rozčilovalo. Když odmítlo hladovět, tak se moje tělo najedlo; když odmítlo stát na nohou, podlomilo se a spadlo.

 

Máma přijela týden před koncem školy v těsném závěsu s babičkou. Měla jsem na sobě něco bílého, vzdušného. Objala mě.

 Když jsme procházely s úsměvem davem rodičů a žáků, řekla: „Vypadáš příšerně.“

 „Cože?“ zamávala jsem na kamarádky.

 „Obličej máš porostlý chmýřím.“

 Ruka mi vyletěla k obličeji a ucítila jemňoučké chmýří na tvářích.

 „Podívej, jak jsem zhubla,“ pyšnila jsem se.

Máma sarkasticky odvětila: „Já vidím, že jsi zhubla.“

 „Copak mi to nesluší?“ dožadovala jsem se.

 „Vypadáš jako duch. Jsi celá šedá.“ odpověděla.

 

V ordinaci mi byla zima na nohy. Taky mi byla zima na ruce. Byla mi zima dokonce i na kolena. Přišel doktor. Byl mladý, sympatický, energický. Položil mi ruce kolem hrdla a prohmatal otok pod čelistí.

„Kdy jsi zvracela naposledy?“ zeptal se mě.

„Vy si myslíte, že zvracím?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Jo.“

„Včera.“

„Kolikrát?“

„Jednou.“

„Kolikrát?“

„Jednou.“

„Podle toho otoku bych to odhadl tak minimálně na třikrát.“

Měl pravdu. Postavil se přede mě a posvítil mi do očí malou baterkou.

„Víš, že ti nezaostřují oči?“

„Hm, ne.“

„Tak teď už to víš.“

Omotal mi kolem paže manžetu. Byla mi moc volná.

„Tohle se ti líbí?“

„Co?“

„Že je ti manžeta pro dospělé moc volná?“

„Ne.“

„Mně se zdá, že jo. Postav se.“

Změřil mi tlak. Začalo mi docházet, že krevní tlak má co do činění s poruchami příjmu potravy.

„Je v pořádku?“ chtěla jsem vědět.

„Není,“ odvětil. „Není v pořádku. Tak, teď dojdi rychlou chůzí ode dveří ke mně.“

Došla jsem ke dveřím. Vyrazila jsem.

„Nedívej se na zem,“ napomenul mě.

Podívala jsem se nahoru, udělala krok, zakopla, zachytila jsem se o stůl, nervózně jsem se rozesmála.

„Kolikrát to můžu zkusit?“

On se nesmál. „Zavři oči, rozpaž a oběma ukazováčky se dotkni nosu,“ přikázal.

„Si děláte legraci?“

Zakroutil hlavou.

Nedokázala jsem to.

Posadil mě na stůl a paličkou mi vyzkoušel reflexy. Zůstalo to bez odezvy. Nohy mi ochable visely. Zkusil to znovu. Nic. Vzal mě za ruku, prohlédl mi nehty, z jednoho seškrábal lak. Měla jsem namodralé nehty. Poznamenal si to.

Položil mě na stůl a chvíli mi promačkával žaludek.

„Máš tady pěknou srst.“

„Díky.“

Zvážil mě, odebral mi krev a vzorek moči. Když mi dopisoval do záznamů poslední poznámky, zeptala jsem se vesele: „Tak co, jak jsem dopadla?“

„Dost bídně.“

 

Pobyty v nemocnici obyčejně splývají každému. Dny jsou tam jeden jako druhý. Nic se nemění. Život se scvrkne na jednoduchou řadu jídel. Z normální holky se stane složka plná formulářů.

Na patře bude společenská místnost s televizí a dlouhou stěnou s řadou oken, vedoucích do města. V místnosti bude jedna dvě pohovky, konferenční stolečky, betonová podlaha bude pokrytá běžnou krytinou. Pořád si s sebou budete nosit polštář v hrubém bílém povlaku. Musíte na něm sedět, protože vás tlačí kosti, co vám trčí ze zadku. Nebo si lehnete na podlahu a budete si ho pořád podstrkovat – zpod žeber pod lokty a odtud pod pánevní kosti.

Společenská místnost bude plná balíčků starých karet, společenských her, časopisů. Ale nenajdete tam ani jeden módní časopis a vaši kamarádi a příbuzní budou upozorněni, aby vám je nenosili, protože ty vám škodí. Taky vám nesmí nosit jídlo ani pití.

V nemocnici kávu s kofeinem nikdy nedostanete – mohl by vám uměle zvyšovat metabolismus nebo, pokud máte zkušenosti, i srdeční činnost. Nedostanete ani bezkofeinovou kávu, protože byste mohly zadržovat tekutiny a zvyšovat si tak váhu.

Sestry na oddělení chodí na směny. Jsou buď hodné, nebo zlé. Každé dvě hodiny bude vyhlášena akce záchod. V tu dobu vám sestra obtěžkaná řinčícími svazky klíčů odemkne dveře a opře se o prádelník. Sestry mají v rukou všechno: ty nejhodnější vám dovolí nechat dveře jen na špehýrku, symbolicky, a budou s vámi celou dobu mluvit, abyste se neměly čas nahnout a vyzvracet mezi nohama. Většinou nechají dveře dokořán, ale odvrátí oči a budou s vámi mluvit.

 

Vyhýbala jsem se sebemenší kapičce tuku na vařené rybě, kterou jsme měli k obědu; dávala jsem si s jídlem na čas, jak jen to bylo možné. Ve skutečnosti jsem byla v sedmém nebi. Můj život se točil kolem jídla. Nikdy nevěřte nikomu, kdo trpí poruchou příjmu potravy a tvrdí, že nesnáší jídlo. Je to lež. Pud sebezáchovy vám jídlo neustále připomíná. Místo jezení pořád myslíte na jídlo. Sníte o něm, civíte na něj, ale nejíte. Když se ocitnete v nemocnici, jíst musíte, a i když je to vážně úděsné, vy to přivítáte.

Pokud ovšem spácháte těžký hřích – opatrně vyplivnete sousto do ubrousku a zkušeně ho pod stolem složíte; nedbale si strčíte povinnou hrudku másla do kapsy; schováte si poslední sousta pod jazyk, dostanete se do pořádné bryndy. Pokud nesníte svou porci včas, zůstanete „po škole“. Budete ještě s jednou nebo se dvěma dalšími holkami sledovat sestru, jak počítá zbylé kalorie na talíři.

 

Zapomeňte na to, že při každém postavení mi diastolický tlak spadl až na zem, takže mě málem vezli na koronárku, nebo na to, že mi srdce bilo nepravidelně jako starci, co se šourá parkem. Zapomeňte na to, že jsem měla proděravělý jícen a odporný zlozvyk vykašlávat krev na košili.

 

Bulimie znamená podlehnout pokušení těla, kdežto anorexie je pomazaná, v jejím případě jde o naprosté odloučení pacientky z říše hmoty. 

Zbožňování anorektického těla a zuřivá nenávist vůči tuku (na vlastním těle i na těch cizích) není důkazem toho, že anorexie je nádherná, ani že tuk je zvlášť ohavný., nýbrž že jsme samy nesnesitelně rozpolcené. A že si musíme vybrat.

 

Ale nemocnice mi stejně jako spoustě z nás poskytla útočiště. Nalezla jsem v ní ráj, po kterém jsem venku toužila. Dostala jsem se tak blízko smrti – tomu  klidnému, tichému, velice bezpečnému místu – až jsem si myslela, že dál už to nejde. Život se zastaví, a s ním i čas. Stane se z vás případ, studie, rarita, problém, nemoc, dítě. Celý den jen luštíte křížovky. V klidu si čtete hromady knih. A když vás konečně pustí ven, máte daleko větší strach, než jaký jste měli, když vás přijali.  

 

Sešla jsem do kuchyně, která byla stále ještě šedivá a napůl ve tmě. Sáhla jsem po banánu, položila ho na linku, vyndala z kredence kukuřičné vločky, šla do ledničky pro mléko. Nechala jsem otevřené dveře od ledničky a tupě do ní zírala. Jasně jsem si uvědomila, že žádné mléko přece nepotřebuju. Že vlastně vůbec nemusím snídat. Zavřela jsem ledničku. Vrátila jsem vločky na své místo. Vyndala jsem nožík a rozkrojila banán na půlky. Snědla jsem půlku banánu na stodvacetkrát: rozřízla jsem tu půlku na čtvrtiny a ty jsem nařezala na třicet malých kousíčků. Jedla jsem je vidličkou.

Bylo to tak snadné. Bylo to tak spořádané, přesně takové, jak jsem si to pamatovala. Najednou jsem byla plná energie. Připravila jsem si oběd: dva rýžové chlebíčky s hrudkou arašídového másla, jablko, grahamovou sušenku, dietní kolu.

 

Můj názor na hladovku se zničehonic změnil. Odpírání jídla dřív zavánělo náznakem nedostatku. Lidské tělo a mozek se proti němu bouří. To, že nesmím jíst – do myšlenky, že chci držet dietu, jsem měla tak daleko, namlouvala jsem si, že nesmím jíst -, mě vyděsilo, až jsem si zavrtala pěst do břicha, zmítaného bolestí.

 

Jednoduše jsem přestala jíst. Tentokrát jsem byla neústupná. Rozhodně nešlo pouze o „hubnutí“. I mně připadala tahle přezdívka absurdní. Tenhle výraz je vnější. To, co jsem dělala, byla čistě vnitřní záležitost. Snažila jsem se umřít hlady. Zkoumala jsem možnosti hladu. Hlad se pro mě stal smyslem života, stoupl mi do hlavy. Na snídani jsem jedla vločky a celý den pila jen vodu. Stále jsem s sebou nosila dvoulitrovou láhev, kterou jsem si každou hodinu doplňovala. Občas jsem si dala na oběd trošku džusu. Pamatuju si, jak jsem si přečetla štítek na láhvi s mrkvovým džusem a pak vypila dvě třetiny jejího neonově oranžového obsahu.

 

Otevřela jsem kredenc, vytáhla misku. Nasypala jsem do ní vločky, cukr, rozinky. Do mikrovlnky jsem strčila dva krajíce chleba se sýrem. Ládovala jsem se vločkami, zatímco se sýr rozpékal; jednou rukou jsem jedla chléb se sýrem, druhou jsem si mazala grahamový suchar; jedla jsem grahamové suchary, zatímco jsem si dosypávala vločky, pak přišel na řadu další chléb se sýrem. Podívala jsem se do mrazáku a vytáhla zmrzlinu; cpala jsem se zmrzlinou, zatímco jsem si mazala chléb máslem; jedla jsem chléb a přitom jsem si lezla nahoru pro sušenky; jedla jsem sušenky a přitom jsem si do misky sypala studenou rýži..

 

Když mátin manžel náhodou přijde do kuchyně a vy máte nacpané tváře, rychle polknete, usmějete se a začnete mluvit o škole. Samé bláboly, tak třeba: mám děsnej hlad, dneska jsme hráli fotbal. Odsunete misku teatrálně stranou a vezmete si noviny, zatímco si dělá kávu. Jste úplně mimo z toho, že kousek od vás leží jídlo a vy se ho nesmíte dotknout, abyste se udrželi v roli. Začnete myslet na to, co by se ještě dalo sníst. Žádnou paniku. Však on brzy vypadne a vy budete moct v klidu pokračovat. Když zmizí v kanceláři, popadnete pár krajíců chleba, dietních limonád, jdete do pokoje, zavřete za sebou dveře, nacpete si to všechno do pusy, polknete, jdete do koupelny, pustíte ventilátor, sprchu, kohoutek ve vaně, zvednete prkýnko, nalejete do sebe limonádu, vyzvracíte se. Musíte se pořádně vyprázdnit, dokud se vám nepodlomí kolena. Když se budete zvedat, podklesnete v kolenou a budete se muset chytit vany, jako by vám šlo o život.

 

V listopadu si přejete umřít. Po ničem jiném netoužíte. Každý, úplně každý den berete doma schody po dvou, těžce oddechujete, otevíráte kredenc a v duchu si nadáváte: ty ubohá mrcho, nenažraný prase. V žaludku vám celý den kručí a rozlévá se žluč. Při chůzi dostáváte závratě. Znovu je vám pořád zima.

 

A pak budete jednoho listopadového dne stát v kuchyni. Všichni jsou doma, i bráchové, a jedí. Máti vám něco nabídne, už si nepamatujete co. A vy to naplněni strachem – kde se krucinál budu moct vyblinkat, když je tady tolik lidí – ochutnáte. Dáte si preclík, mrkev. Najednou nápadně ožijete. Nakonec odjedete autobusem do města pod záminkou návštěvy knihovny. Půjdete rychle a rázně po ulici, přejdete do běhu, vzduch je svěží a svítí slunce. Proletíte drogerii, v hlavě nemáte nic jiného než ipecac, ipecac, ipecac. Víte jen, že je to sirup, vyvolávající zvracení. Nikdy jste ho neměli, nevíte, jak účinkuje, je vám to do prdele fuk, musíte ho mít.

Postavíte se do řady u pultu s výdejem jen na lékařský předpis.

Shrábnete drobné i ipecac, vezmete si účtenku, poděkujete.

Vyjdete nedbale ze dveří, schoulíte se vzadu za domem a spolknete na prázdný žaludek celou lahvičku odporného sirupu s hořkou chutí.

Na štítku stojí: Jednu polévkovou lžíci zapijte sklenicí vody nebo mléka. Nepodávejte celé. V případě předávkování IHNED vyhledejte lékaře.

O poznání klidnější kráčíte po ulici. V hlavě si představujete, jak zajdete k benzínce, nakloníte se a vyblinkáte jako každý den. Máte to pod kontrolou. Všechno je v pořádku. Bude to v pohodě.

Podlamují se vám nohy. Přišlo to tak náhle. Hmátnete po skle výlohy, sluníčko roztáčí po obloze příšerně bláznivé kroužky. Umírám, napadne vás, dostala jsem infarkt. Snažíte se udělat krok, ale nejde to. Kolemjdoucí na vás koukají. Snažíte si jich nevšímat a zhluboka dýchat. Dopotácíte se do malého bistra, objednáte si polévku; třeba jsem toho měla v žaludku málo, aby to zabralo, honí se vám hlavou. Je vám šoufl, jste zlití potem a třesou se vám ruce. Položíte hlavu na stůl. Když vám přinesou polévku, dáte si jednu lžičku. Vyrazíte od stolu, ubrouskem si zakrýváte pusu a cestou na záchod odstrkujete lidi. Ani za sebou nestihnete zavřít dveře od kabinky. Šíleně se dávíte, prkýnko je celé od krve. Vyhodíte mrkev, kousek čehosi, preclík, spoustu vody, krev. Když je to za vámi, zavřete dveře a kleknete si. Ruce vás vůbec neposlouchají, musíte oběma rukama utrhnout kus toaletního papíru a utřít prkýnko, stěny i podlahu. Hodinu sedíte na podlaze a třesete se. Nakonec se zvednete, opláchnete si obličej a ruce, pomalu zajdete do knihovny, kam pro vás přijede brácha. Položíte se na lavičku. Když se brácha objeví, řeknete mu: „Není mi moc dobře.“ Odveze vás domů. Je odpoledne, ale vy zalezete do postele. Spíte přerušovaně, probudí vás zvednutý žaludek, co se vám dere do krku.      

   

 

   Je pozdě a v domě je stále větší tma. Hodiny pomalu odtikávají minutu za minutou. Jednou rukou se držím za opěradlo židle a do nekonečna cvičím.Čekám, až bude jedna v noci. Od jedné jsou to do rána jen čtyři hodiny. Do té doby budu cvičit. Budu rovnat mikiny, kalhoty, oblečení na železných ramínkách – podle barvy, vzoru, velikosti. Budu psát. Pracuju na sbírce básní o ženě, co umírá.

 

Chůze mi začala dělat problémy, nějak se mi zpomalily pohyby. Dívala jsem se, jak se moje ruce s námahou snaží něco otevřít nebo zavřít nebo se přesunout od propisky k papíru a papírovému kelímku s kávou.

 

Přestala jsem jíst s ostatními, přísahala jsem, že jím nejraději sama. Naklonila jsem se u babičky z balkonu, seškrábala jsem jídlo z talíře a dívala se, jak padá ze čtyřiadvacátého patra na zem. Chleba nemůžu, tvrdila jsem, ani maso, ani sýr, nemůžu mléko. Je mi fakticky dobře, hlásila jsem, skutečně, terapie mi dává pořádně zabrat.

 

Podváděla jsem při vážení. Byla to hračka. V ordinaci měli obyčejnou koupelnovou váhu. Přišla jsem dřív, pootočila číselníkem a rychle skočila na váhu. Dobrý, řekla terapeutka. A tak jsem seskočila. U odborníka na výživu to bylo trošku složitější, protože tam byla lékařská váha. Po vyučování jsem si nacpala kapsy. Nosila jsem trička s kapsami, kameny v kalhotách a podprsence, někdy jsem si pod volnou mikinu strčila pár knih. Měla jsem na sobě tři nebo čtyři vrstvy oblečení, tričko, mikinu, rybářský svetr a na tom kabát; i několik vrstev kalhot, spodky, punčocháče. Pak přišla na řadu voda. Jelikož jsem zhubla, musela jsem pít víc a víc vody, čtyři, šest, osm litrů, a udržet ji v sobě až do ordinace.

 

Honí mě mlsná, tři hodiny se snažím nakrájet bagetu, otáčím ji sem a tam, dokud z ní nezbude hromádka drobků. Vzdám to. Místo toho se napiju.

 

Druhá hospitalizace. Jsem zmrzlá na kost. Mám na sobě kabát. Vysypou mi kabelku, všechny tašky. Někdo mi vyhrnuje rukáv, měří mi tlak, tep, teplotu, odvádí mě do společenské místnosti, usazuje mě na pohovku. To bolí, říkám. Moje ruce si v kapse u kabátu pohrávají s krabičkou projímadel, kterou jsem štípla.

 

Týden po propuštění mě znovu přijali – vážila jsem o šest kilo méně než posledně. Podezírali mě z užívání projímadla.

 

Hospitalizace č. 3. Přišla jsem na večeři, posadila se před půlku sendviče s arašídovým máslem, odvrátila od něj pohled, zachumlala se do kabátu. Není moc slušné u večeře vykládat, že jíte jen proto, abyste se dostali ven a mohli přestat jíst.

 

Dále si pamatuju na konec svého pobytu v nemocnici. Seděli jsme – já, doktor, vrchní sestra, moji rodiče – v zasedací místnosti. Civěla jsem z okna, podupávala jsem nohou a v hlavě se mi honilo jediné slovo – máslo, máslo, máslo. Snažila jsem se tím vrtěním, zvedáním a poposedáním na židli spálit máslo, které jsem snědla na večeři.

 

Sestra přinesla tác plný malých papírových kelímků, jaké dostanete v cukrárně, akorát že tyhle byly plné prášků. Když přišla ke mně, položila mi doprostřed talíře kelímek plný prozacu na uklidnění a multivitamínů. Zapila jsem to nejmenším množstvím mléka. Snažila jsem se to odhadnout: kávová lžička? Takových dvacet kalorií? Nebo jen deset? Jedna osmina gramu tuku?Nebo snad víc?Líbilo se mi, že si můžu brát jídlo sama. Tak mi to prostě připadalo správné. Rozhodla jsem se vůbec nejíst.

 

U večeře jsem se zvedla a začala jsem z plných plic ječet na kuchařku: „Ty mrcho!“ vřískala jsem, „dalas mi moc mlíka, co se s tebou krucinál děje, chceš snad, abych ztloustla? Mám aspoň o dva a půl centimetru víc mlíka, mám pít dva a půl litru, a tohle jsou aspoň tři litry!“

 

Mučila jsem se hladověním. Když lidé myslí na to, že se zabijí, většinou si to představují s co nejmenší bolestí, s co nejkratším utrpením. V mém případě to bylo jinak.

 

Chvilku mi trvalo, než přišli na to, že už několik měsíců se probouzím v pět ráno, jako myška přejdu v pokoji k umyvadlu, zlehounka otočím kohoutkem a po kapkách si naplním velký plastikový kelímek. Pila jsem jako duha jednu sklenici za druhou. Každé ráno jsem vypila tak čtyři litry vody nebo možná víc. Pak jsem zalezla zpátky do postele a počkala na budíček. Tu vodu jsem v sobě udržela až do ranního vážení, pak jsem se ve vyučování omluvila a šla na záchod.

Jednou na mě ošetřovatelka kývla ve vyučování prstem, vytáhla mě na chodbu a vstrčila mi do ruky kalíšek na čůrání. Bránila jsem se. Nemělo to cenu. Měla jsem tak zředěnou moč, že se to močí snad ani nedalo nazvat. Takže s pitím vody byl konec.

 

Milovala jsem život. Bylo to strašně zvláštní období a já jsem milovala život.

Náruživě jsem milovala školu. Chodila jsem na přednášky z politologie, vrhala se do vášnivých debat s učiteli a spolužáky, psala eseje, trávila hodiny v knihovně. Našla jsem si práci v univerzitních novinách, v rubrice životního prostředí. Večer jsem odjela domů, navečeřela se s našima, šla se dolů učit a pracovat.

 

A tak jsem se učila a pracovala. A dál se učila a pracovala. Tentokrát k žádnému náhlému přechodu nedošlo. Přišlo to pomalu, takže jsem si toho ani nevšimla. Noc se postupně prodlužovala. Postupně mi začalo připadat, že toho mám pořád víc a víc. Postupně jsem odbourala snídaně, pak obědy a nakonec večeře. Dlouho se neobjevilo žádné drama. Začínala jsem svým způsobem znovu. Pomalu jsem si prošlapávala cestičku.

 

Asi v jedenáct v noci jsem si došla nahoru pro misku müsli bez tuku s jogurtem bez tuku, medem a rozinkami. Dobře jsem ten maglajz promíchala ve velké misce. Zhasla jsem světlo v kuchyni, vzala si misku dolů, posadila se ke stolu s knihou, kterou jsem si přidržovala levou rukou. Pravou rukou jsem prováděla svůj každonoční rituál: nejdříve jsem vysbírala všechny rozinky a jednu po druhé snědla. Pak jsem snědla (bez jediné vločky) jogurt – olizovala jsem ho ze lžičky, nikdy jsem si ji nenabrala plnou, jen jsem ji pokryla tenounkou vrstvou aspartamové růžové hmoty, kterou jsem slízla. Chvilku to trvalo. Když jsem slízala všechen jogurt, který jsem mohla, snědla jsem po kousíčkách müsli, které už bylo pořádně rozmáčené. Celé mi to trvalo dvě a půl, tři hodiny. Když jsem skončila, dala jsem si poslední cigaretu a šla si lehnout. O pár hodin později jsem vstala a začala se připravovat do školy.

Ve skutečnosti jsem jíst nepřestala. Akorát jsem začala jíst divné věci. Mezi anorektičkami není moc těch, co opravdu nejedí. To se nedá moc dlouho vydržet, což moc dobře víme. Člověk musí aspoň trochu jíst, aby žil. Tentokrát jsem skutečně věřila, že jím dost. Vlastně jsem si myslela, že jím tolik, že můžu klidně občas něco vynechat. A tak jsem vynechávala. Snídaně se scvrkla z vloček, ovoce a džusu na pouhé vločky. Pak jsem přestala jíst vločky, cestou ze dveří popadla jablko, zavolala na tátu, že jdu pozdě, už nemám čas na snídani, dám si něco ve škole. Na zastávce jsem jablko hodila s dutým „bác“ do odpadkového koše. Z oběda skládajícího se z normálního sendviče s ovocem se stal nízkokalorický chléb – chutná jako vzduch a zhruba tak člověka zasytí – s netučnou majonézou a hořčicí, plátkem rajčete a kouskem nízkotučného sýra. Večeřím jsem se nevyhýbala, protože jsme doma jedli všichni společně, takže to nešlo. Začala jsem přirozeně hubnout. Ne rychle. Na to, abych nedostala měsíčky a aby mi bylo zima, to ale stačilo. A taky na to, abych byla malinko posedlejší svou váhou.

V sobotu jsem byla doma, seděla jsem u kuchyňského stolu a zírala na obrovskou misku kukuřice s hráškem, ohřátou v mikrovlnce a utopenou v soli a prášku s máslovou příchutí, co vypadal jako pyl. Nejdříve jsem snědla hrášek, pak kukuřici. Pěkně vidličkou a po jedné kuličce. Někdy jsem si dala krajíček nízkokalorického chleba se zapečeným nízkotučným sýrem. Ale pořád jsem jedla. Naši si dělali starosti, ale báli se to říct. Zírala jsem do misky s kukuřicí a hráškem a vidličkou jsem napichovala jednu kuličku za druhou.

 

Jednoho dne jsem po návratu z knihovny odemkla a otevřela vchodové dveře. Vešla jsem do kuchyně, položila tašky, přistoupila ke kredenci – k nebezpečné kredenci hned vedle dveří, v níž číhaly nesprávné potraviny, vločky a sušenky -, otevřela ji, vyndala krabici s vločkami, nasypala si je do misky a dala se do jídla. A jedla jsem a jedla, dokud jsem nebyla úplně plná. Odešla jsem do koupelny, vyblila se jak alík, umyla si obličej i ruce, vrátila se do kuchyně.

Stála jsem u linky a automaticky do sebe házela vločky. Když došly vločky, přešla jsem na chléb; když došel chléb, přešla jsem na vajíčka, na zbytky, na zmrzlinu, na sušenky. Každou chvíli jsem se chodila vyblinkat do tmavé koupelny, odkud jsem se dopotácela zpátky do kuchyně.

Do půlnoci jsem spořádala všechno kromě citrónové marmelády. Taky jsem se nedotkla psího žrádla. Ale napadlo mě to. Nastoupila jsem do auta a odjela do obchodu, kde jsem chtěla nakoupit všechno, co jsem snědla aby nikdo nic nepoznal.

Vyrazila jsem bez kabátu, bez čepice, bez rukavic. Vystoupila jsem z auta – byla jsem zmrzlá jako rampouch, nemohla jsem popadnout dech a točila se mi hlava – a vešla jsem do obchodu. Uvnitř bylo oslepující světlo. Mhouřila jsem oči, procházela s košíkem mezi regály a snažila se zoufale vzpomenout, co jsem všechno snědla. Vůbec na nic z toho jsem si nepamatovala, snad jen na to, jak jsem snad milionkrát otevřela ledničku a s hrůzou zjistila, že je prázdná. Nedokázala jsem si vzpomenout, co naši měli doma.

Zničehonic stojím u pokladny s košíkem plným jídla. Platím, nakládám tašky do auta, odjíždím z parkoviště. Necelý kilometr od domu jsem neměla ani páru o tom, jak se tam dostanu.

Zpanikařila jsem. Musím jíst, rychle, musím rychle sníst spoustu věcí. Potřebuju míst plnou pusu. Zastavila jsem u cesty, přelezla na zadní sedadlo a začala se prohrabávat v taškách. Vytahovala jsem věci, o kterých jsem vůbec nevěděla, že jsem je koupila, až jsem konečně narazila na pytlík čipsů. Vrátila jsem se na přední sedadlo, roztrhla pytlík, nacpala si do pusy plnou hrst čipsů, vrátila se na silnici a jezdila sem a tam, dokud jsem si nevzpomněla, kudy se dostanu domů.

Doma jsem vysypala obsah tašek na stůl, na podlahu, na linku a udělala si místo, abych měla kde jíst. Hodovala jsem dál. Umíchala jsem těsto na borůvkové koblihy a dala je péct. Zatím jsem spořádala všechno, co bylo v dohledu. Pak jsem odběhla do koupelny, protože jsem se zoufale toužila zbavit pocitu sytosti, vyzvracela se a znovu jsem se hnala zpátky do kuchyně v zoufalé touze po plném žaludku. Stála jsem v kuchyni a jedla, dokud jsme to všechno nespucovala. Úplně všechno. Nezůstalo vůbec nic.

 

V pondělí, kdy začala škola, jsem dostala strach. Šla jsem se o přestávce vyčůrat. Když jsem se zvedla, záchodová mísa byla celá od krve. Neměla jsem zrovna měsíčky. Ty jsem neměla už několik let.

Celý den to bylo stejné. Večer jsem celá vyděšená zašla do telefonní budky a vytočila lékařskou informační linku. Pravděpodobnou příčinu jsem ze sebe nedostala. Řekli mi, abych okamžitě vyhledala lékařskou pomoc.

Nikam jsem nešla. Rozhodla jsem se, že bezpečnější bude, když přestanu jíst. Jídlo je příliš nebezpečné.

Seděla jsem v kabince s hlavou v dlaních a prosila jsem své vnitřnosti, aby přestaly krvácet.

 

Když pacient dosáhne plnoletosti, jeho rodiče a ošetřující lékaři ztrácejí možnost rozhodovat o léčbě bez jeho souhlasu. Tři dny před svými osmnáctými narozeninami jsem sebevědomě, se vztyčenou hlavou a nesmírně vyzáblá vešla do ZDS a ukončila svou léčbu.

 

Plná energie z nezávislosti jsem vyrazila do samoobsluhy na nákup. Na nákupním seznamu anorektičky najdete podivné věci:

 

-         koblihy bez tuku (dvě balení)

-         želé bez cukru (jahod.)

-         nízkokalorický chléb (bílý)

-         jogurt bez tuku a bez cukru (12x)

-         müsli bez tuku

-         mrkev

-         hořčice

-         celer

-         hlávkový salát

-         dressing bez tuku (francouzský)

 

A přesně tímhle jsem se v následujících třech měsících živila. Výjimkou byly dny, kdy jsem se vrátila pozdě večer domů. A já jsem si dala pizzu. A pak jsem se vyblila a zvážila na rozvrzané staré váze.

 

Během dvou dní, když už v žaludku nic nemám, začnu zvracet krev, nebo spíš kousky jícnu. V noci se probudím, nahnu se nad umyvadlo a vykašlávám sraženou krev. Mám infekci močového měchýře, kvasinkovou infekci, strašnou rýmu, pravidelné škrábance na rukou, co se odmítají zacelit a na dotek se znovu otevřou, modřiny, díky nímž mé tělo legračně hraje několika odstíny modré: na kyčli, kterou jsem si lehce narazila do zárubně, na holeni, která vrazila do židle. O dva týdny později vážím o sedm a půl kilo méně. Přitlačím si prsty na hrudní kost – je to můj starý zvyk, takové soukromé gesto, okus o tichou odpověď na nervózní chvění srdce.

 

Dívám se do zrcadla a vidím, jak mi pod kůží hrdě vystupují žebra, jak na ně moje ruce hrají jako na dutý nástroj.

 

I umírání je strašně vzrušující. Škoda, že jsem si toho nevšimla dřív. Myslím, že by to byla zajímavá látka k přemýšlení – uvažovat o vlastním umírání, ve věku osmnácti let. Ale já jsem si toho nevšimla. Byla jsem v jednom kole. Pořád v jednom kole, byla jsem strašně důležitá, neměla jsem ani minutku nazbyt, moje dny pečlivě odměřovaly hodiny na stěně v mém pokoji a tikání hodinek, které jsou nosila kolem zápěstí – tedy spíše na kosti potažené průsvitnou kůží. Musela jsem si do řemínku neustále dělat nové dírky, protože hodinky mi klouzaly sem a tam, ťukaly do malého, bledého výběžku zápěstní kůstky.

 

Koneckonců co znamená moc hubená? Člověk nikdy nemůže být dost bohatý nebo dost hubený.

U anorektiček je totiž naprostou samozřejmostí, že nikdy neuvěří tomu, že jsou dost hubené. Zatímco většina lidí se rozhodne shodit pár kilo – řekněme dvě, pět, osm – a skončí, když toho dosáhne, anorektička se rozhodne shodit pět kilo, ale pak si řekne: raději osm. Shodí osm a řekne si deset, shodí deset a řekne si patnáct, shodí patnáct a řekne si dvacet, shodí dvacet a umře.

 

K téměř naprostému odmítání jídla došlo velice rychle. Vůbec jsem neměla v úmyslu přestat jíst. Můj denní příjem kalorií byl už tak nízký, že mě ani nenapadlo, že bych ho mohla, natožpak měla snižovat. Ale udělala jsem to, vyloučila jsem ze své stravy několik zdánlivě nadbytečných složek. Navenek jsem to pojala jako očistu. Jídlo mi najednou připadalo jako břemeno, zloděj mého omezeného času, takže jsem si trošku seškrtala jídelníček – sem tam jsem si něčeho zobla. Ve skutečnosti šlo o zkoušku vlastní odolnosti. Chtěla jsem vědět,jak dlouho to vydržím. Chtěla jsem zjistit pouhé minimum, které člověk potřebuje k přežití.

Nezapomínejte, že anorektičky jedí. Máme svůj vlastní stravovací systém, který se vyvíjí téměř mimovolně.

 

Postavte si vedle sebe čtyři jablka a zkuste si představit, kdybyste nejedli několik dní nic jiného. Nebo čtyři krajíce chleba. Nebo kelímek jogurtu a pomeranč. Nebo dva rohlíky. Nebo svazek mrkve a misku vloček.

Jedla jsem 320 kalorií denně.

Termín „hladovka“ znamená 900 kalorií denně. Já jsem z toho přijímala jednu třetinu. Jak by se to dalo nazvat? Napadá mě jen jediné slovo: sebevražda.

 

Je důležité, že většina lidí má prostě ve zvyku spát. Já jsem takový zvyk neměla.

Trpěla jsem mánií a hladem, který dokáže mánii proměnit v jistou psychedelickou vášeň pro bdělost, v klamné opovržení základními lidskými potřebami, k nimž patří i spánek. Většina lidí spí sedm hodin denně. Během těchto sedmi hodin je jejich tělo v podstatě v klidu a nepotřebuje energii ve formě jídla. Většina zdravých lidí dokáže prožít sedmnáct hodin na řekněme plus minus 2000 kalorií, což je přibližně 117,64706 kalorií na hodinu v bdělém stavu. Zkuste si představit, jak zhruba jednadvacet hodin bdím a tři hodiny se převaluju v polospánku na 15,230895 kaloriích za hodinu.

 

Ztrácela jsem se před očima. Místo zadku, nohou, paží, tváří a prsou ze mě zbyla kostra potažená kůží.

 

Pila jsem tři až šest hrnků kávy denně. Příšerně se mi třásly ruce. Na začátku zimy mi na rukou naskákaly nachové skvrnky, od kůží mi tepaly žíly, kosti křižovala síťka modrých žilek. Když jsem zvedla ruce proti světlu, dotýkaly se jen klouby. Mezi prsty procházelo světlo bez ohledu na to, jak silně jsem je k sobě tlačila. Začaly mě znepokojovat mezery, prázdná místa mezi kostmi, prázdno tam, kde jsem si byla jistá, že kdysi bylo tělo; ale už jsem si nevzpomínala kdy.

 

Postavila jsem se k zrcadlu, svlékla si kalhoty, abych si ty mezery prohlédla. Tiskla jsem k sobě silou nohy, ale mezi lýtky a stehny byly pořád díry. Pozorovala jsem, jak se mi zadek propadává do kyčelní kosti. Upřeně jsem zírala na místo, kde jsem mívala trup, na prázdno mezi kostmi. Vzala jsem do rukou hrudní koš a prsty vsunula mezi žebra.

 

Stala se ze mě šereda. Kampak se poděla ta romantika hubnutí do elegantních tvarů? Kde je ta uzemňující krása bledosti a jemných rysů? Rozhodně ne na mojí tváři. Smrt vyhladověním je příšerně nechutná.měla jsem podivně nažloutlou barvu a vpadlé tváře. Když jsem se ráno probudila a chvilku se dívala do zrcadla, vždycky jsem si pomyslela, že tohle přece nemůžu být já.

Pak jsem se položila na podlahu, roztáhla noviny a cvičila. Musela jsem často měnit polohu, protože podlaha mě bolestivě tlačila do kostí. Měla jsem modřiny na kyčlích, dole na páteři, na kostrči, která normálním lidem nečouhá ven, protože mají zadek. Jasně si vzpomínám na den, když jsem si všimla, jak mi vyčuhuje. Vypadala jsem, jako by mi rostl ocásek.

 

Po dvanácti hodinách od poledního jídla jsem zašla do malého mléčného baru přes ulici. Měli tam ten nejlepší mražený jogurt bez tuku. Žádná odporně ledová břečka, ale krémově jemný jogurt. Prodávali tam dokonce jogurt bez tuku s arašídovou příchutí, což bylo to nejlepší, protože ten dokázal jazyku namluvit, že skutečně jí.

 

Roztáhla jsem si před sebe noviny, jogurt odsunula stranou a podívala se na hodinky. Četla jsem jednu větu pořád dokola, abych dokázala, že umím sedět u jídla, aniž bych se na něj musela vrhnout, abych dokázala, že o nic nejde. Po pěti minutách jsem začala sbírat horní vrstvu jogurtu. Vezmete konec lžičky a přejedete jí po hladině jogurtu,ale musíte dát strašný pozor, abyste se dotkli jen rozpuštěné části. Pak necháte jogurt odkapat, aby na lžičce zůstala jen průsvitná vrstva. Slíznete ji, musíte lízat po kousíčkách, ta vrstva vám musí vystačit tak na pětkrát. Nejdříve olíznete lžičku zezadu, pak ji obrátíte a slíznete špičkou jazyka její obsah. Pak jogurt znovu odložíte. Přečtete si jednu stránku novin, ale nedívejte se, jestli jogurt už roztál. Nesmíte jíst po celých lžičkách, musíte počkat, dokud jogurt neroztaje. Zapomeňte na polevy, oplatky nebo čokoládové kuličky. Zapomeňte na sendvič. Se sendvičem by to přece bylo tak složité.

 

Byla jsem jednou nohou v hrobě, já jsem to tušila. Změnilo mě to, moje oči a pohyby získaly jistou vyhýbavost, při chůzi jsem těžce oddychovala.

 

Přišlo zkouškové období.

Živila jsem se jedině rohlíky a jogurtem z malého obchůdku na kampusu. Jeden rohlík a jeden jogurt denně. Na pokoji jsem své skrovné menu postavila na knihu na podlaze, vzala si z postele polštář, abych si měla na co sednout, a začala jsem loupat rohlík. Nejdříve jsem stáhla spodek, centimetr po centimetru ho namáčela do kávy, pomalu kousala a přitom se učila. Vždycky jsem přestala žvýkat na důkaz toho, že umím přestat jíst, že nemusím nijak hltat, že vlastně ani nemám hlad. Podtrhovala jsem si v učebnicích, dělala si stručné poznámky do sešitu a pak jsem odloupla další kousek rohlíku a oždibrávala ho jako králík. Když jsem snědla celou kůrku a zůstala jen střída, snědla jsem ji kousek po kousku, každé sousto jsem si nejdřív namočila do soli: každé sousto jsem olízla, pak jsem ho posypala solí, vstrčila si ho do pusy a žvýkala. Trvalo mi to většinou tak dlouho, že už jsem na jogurt neměla chuť. Stejně už zteplala nechutnal by mi., takže jsem ho zahodila. Někdy jsem snědla plechovku fazolek namočených v soli.

 

Vážila jsem nanejvýš 38 kilo a jedla jsem jak vrabec.    

 

Tam, kde jsem mívala zadek, nezbylo vůbec nic; od šíje k nohám vedla rovná přímka, zakončená kostičkou uprostřed pánevního oblouku, která vyčuhovala v nepatrné křivce. Nejhůř na tom byla moje tvář: tváře jsem měla vpadlé tak, že mi byly pod kůží vidět všechny zuby, napjaté hrdlo se mi vydouvalo pod bradou, oči vypadaly den ode dne vpadlejší.

Podobala jsem se zrůdě, vypadaly mi skoro všechny vlasy, moje pleť měla šedivou barvu zkaženého masa.

Boty jsem si vystlala toaletním papírem, aby mě při chůzi netlačila země do kůstek, z čehož se mi dělalo mdlo a zvedal žaludek.

 

Šla jsem si pro váhu.

Třicet pět.

Sundala jsem si pásek a boty.

Třicet tři a půl.

Tehdy jsem se začala přejídat.

Nic na světě mě neděsí víc než bulimie. Ale v určité fázi tělo prostě začne samo od sebe jíst, aby se zachránilo. Připadáte si, jako by vás někdo měl ve své moci, jako byste neměli vůbec žádnou vlastní vůli. Tělo chce žít. Vy chcete zemřít. Oba dva zvítězit nemůžete.

Ale pak vás to stáhne pod vodu a vy se utopíte.

 

Třicet dva a půl.

 

A pak přijdou na řadu jídelní orgie, jeden bufet za druhým, v poklusu, jako bych chtěla zakrýt svou tvář, zatímco si do pusy cpu jídlo, a ještě, a víc, a pak blinkám na jednom záchodě za druhým. Začnu nosit po kapsách papírové kapesníčky, abych do nich mohla zdvořile vykašlávat krev a pak je nepozorovaně ukrýt do rukávu. Začínám mít problémy s chůzí. Nebe se naklání v divných úhlech a tlačí mě z jedné strany do hlavy. Svět se mi před očima rozmazává a pak se znovu bez varování zaostřuje.

 

Třicet a půl.

 

A pak jsem ztratila poslední zábrany. Koupila jsem si projímadlo. Koupila jsem si projímadlo a každý den snědla jednu krabičku. Problém byl v tom, že jsem v těle neměla ani kousek jídla. Srala jsem vodu a krev. Tomuhle se říká porucha příjmu potravy, která vás může přivést až k náhodné smrti. Náhodné? Jo, náhodné, protože uprostřed noci pobíháte po ulicích a snažíte se najít otevřený obchod s jídlem.

Nakupujete jen samé jídlo, celou cestu v metru jíte, lidé na vás civějí, na kolejích se dovlečete po schodech na pokoj, posadíte se na podlahu a nacpete si zbytek jídla do pusy. Při každém soustu se dusíte a hlasitě vzlykáte, pak se postavíte a vypijete celou lahvičku projímadla.

Choulím se jako embryo na zemi a ze všech sil se modlím, žaludek mám na rozervání, modlím se, abych mohla buď zvracet, nebo zemřít. A pak se nechutně vyzvracím a znovu omdlím.

 

Brzy už nemůžu ráno vylézt z postele. Zkouším to. Statečně to zkouším. Položím obě ruce na stůl vedle postele. Přitáhnu se. Přitáhnu se víc a snažím se posadit. Pak se pustím a spadnu na postel. Zvednu telefon a zavolám do práce, že jsem nemocná.

 

Když se mi podařilo vstát z postele, šla jsem do práce. Jinak jsem zůstala ležet a nepohodlně jsem se převalovala. Postel mě tlačila do kostí. Dělaly se mi modřiny.

 

Dvacet devět a půl.

 

Terapeutka mě přemluvila, abych šla k doktorovi. A tak jsem šla k doktorovi a ten mě prohlédl. Za celý den jsem vypila hrozné množství vody, takže váha ukázala 34,5 kila. Myslím, že ho to nijak nevzrušovalo, protože mu to zřejmě přišlo jako docela normální váha a protože jsem se mu zdála být v prvotřídním zdravotním stavu. Je hrozně divné, že lékaře nevyděsil pohled na dospělou ženu s váhou devítiletého děvčátka.

 

Dvacet sedm a půl.

 

Jednou večer jsem seděla v kavárně, popíjela kávu a četla jsem si časopis. Nebo spíš jsem se o to pokoušela. Došlo mi, že nedokážu přečíst ani slovo. Zavřela jsem časopis a v duchu si pomyslela, že nemám všech pět pohromadě.

 

Dvacet šest.

 

Pořád jsem myslela na to, že jsem zrovna povečeřela, malinkou porci, která mi rámusí a poskakuje v žaludku, myslela jsem na to, že ji vyzvracím, ale rozhodla jsem se, že když už budu zvracet, měla bych ze sebe vyhodit víc než jen tři malinké kousky kuřete bez kůže. Koupila jsem si pár koblížků a jedla je za chůze, uvnitř těla jsem cítila tepot té staré, dobře známé adrenalinové horečky, která mě hnala do rychlého občerstvení, kde jsem vyplnila nekrytý šek a pak už jen nepřítomně žvýkala. Nato jsem vyrazila ven, pobíhala městem, tu a tam se zastavila, abych se najedla a vyzvracela v bočních uličkách, najedla a omdlela a vstala a běžela dál a jedla za chůze, chlad jsem nevnímala, z ruky do pusy, z ruky do pusy. Během dvou hodin jezení, běhu a očišťování jsem vystavila nekryté šeky v hodnotě asi 200 dolarů, až jsem nakonec nastoupila do auta a cestou domů se zastavila v bufetu. Dám si poslední večeři, napadlo mě. Objednala jsem si palačinky se smetanou, slaninu s vejci a opékané brambory. Vyzvracela jsem se na záchodě, koupila se kousek koláče, snědla ho v autě a po příjezdu domů ho vyhodila ven. Vlezla jsem si do postele, na cvičení už jsem byla příliš utahaná.

 

Byla to nejhorší noc mého života. Z celého období si jasně pamatuju jen na ni. Zdálo se mi, že jím v tmavé, ohavné restauraci a všichni na mě hledí, ale já nemůžu přestat. A pak jsem se probudila a myslela si, že je to pravda a zpanikařila jsem, ale pak mi došlo, že to byl jen sen. Vůbec nic jsi nesnědla, všechno je v pořádku. Protože jsem byla silně dehydrovaná, vypila jsem půlku dietní oranžády, kterou jsem měla u postele, a znovu jsem se ponořila do spánku, vrátila se do restaurace a pokračovala v jídle. A znovu jsem se probudila a zpanikařila a napila se a spala a snila, celé hodiny jsem snila o jezení a v hlavě mi zatím zněla ozvěna smíchu lidí kolem. Ráno jsem byla úplně hotová. Skoro jsem nemohla mluvit

 

Táta mě zavezl do nemocnice na vyšetření. Vůbec jsem nepostřehla, že mě přijali na pohotovosti. Když jsem vešla dovnitř, recepční stačil jediný pohled.

Seběhla se spousta lidí. Odvedli mě do jednoho pokoje. Ležela jsem na malé posteli a někdo mě přikryl dekou. Někdo přišel, šťouchl do mě, pak mi pomohl sednout a podal mi plechovku s džusem. Zřejmě jsem to měla vypít. Když ten někdo odešel, vylila jsem džus do umyvadla.

 

Do pokoje vešla energická lékařka. Řekla mi, že si mě tam nechají.

 

Omrzlina nebolí, dokud nezačne rozmrzat. Nejdříve nic necítíte. Pak vám tělem projede šílená bolest. A každou další zimu to bolí.

A protože já mám zimu pořád, stále cítím bolest.

 

Dávají mi týden života.

 

Jsem stále na živu. A tak jsem se uzdravila. Uzdravuju. Moje porucha příjmu potravy „nezmizela“.

Teď tady sedím a jím vločky po suchu, protože jít do obchodu pro mléko mi připadá jaksi složité. Nemoc nezmizela. Nikdy nezmizí. Ale změnila se. Stejně jako já.

 

Vážím dvakrát tolik než předtím. To znamená, že mám pořád podváhu.

 

Prostě jsem začala být zvědavá nato, co se stane, když toho nechám, jako jsem byla dřív zvědavá na to, co se stane, když zhubnu. Stálo to za to.

Rozhodně to za to stojí. Je to boj. Je to vyčerpávající boj, ale já v něj věřím. Už nedokážu věřit v boj mezi těle a duší. Kdybych v něj uvěřila, zabilo by mě to.

 

Dala jsem životu zkušební dobu šesti měsíců a řekla jsem si, že jestli po těch šesti měsících budu chtít, znovu onemocním. Během toho půlroku se toho stalo tolik, že smrt mi hlavně přišla nevhod. Zkušební doba byla prodloužena. Zdá se mi, že ji prodlužuju i nadále.

Pořád je co dělat.

Pořád můžu chodit do kina a jíst míchaná vejce.

 

Jsou dny, kdy o své váze moc nepřemýšlím. Jsou dny, kdy aspoň vidím pořádně, kdy se při pohledu do zrcadla vidím taková, jaká jsem.

 

Žvýkáte ty zatracené ochucené vločky a hašteříte se s tou mrchou v mozku, která vám neustále našeptává, že jste tlustí a slabí. Zavři hubu, odseknete, mám práci, dej mi pokoj. Když vám dá pokoj, rozhostí se ticho a samota, na kterou si budete muset zvyknout. Někdy vám ta mrcha bude chybět.

Nezapomínejte na to, že se vás snaží zabít. Nezapomínejte na to, že před sebou máte svůj vlastní život.

Pocítíte neuvěřitelnou ztrátu. Přepadne vás hluboký zármutek. Ale nakonec, po dlouhé době a spoustě práce, o níž se vám ani nezdá ani nesnilo, přijde doba, kdy bude všechno snazší.

 

 

Nakonec stejně přijde uvolnění..

 

ZÁVĚR

 

V DNEŠNÍ DOBĚ, KDY SE PO PŘEDVÁDĚCÍCH MOLECH PROMENÁDUJÍ MANEKÝNY S VYSTOUPLÝMI KYČLEMI, KDY MODELKY V ČASOPISECH VYPADAJÍ SPÍŠE JAKO ÉTERICKÉ ZFETOVANÉ VÍLY, KDY VÍKENDOVÉ PŘÍLOHY NOVIN PŘINÁŠEJÍ INFORMACE O TOM, KDO ZHUBNUL NEBO NAOPAK ZTLOUSTL, BY SE TATO KNIHA MĚLA STÁT POVINNOU ČETBOU KAŽDÉ DÍVKY ČI ŽENY, KTERÁ SE NECHALA OMÁMIT FALEŠNOU PŘEDSTAVOU, ŽE VYCHRTLOSTJE SLUŠIVÁ A MÓDNÍ, ŽE JE TO JEDINÁ SPOLEHLIVÁ, JAK DOSÁHNOUT ÚSPĚCHU.

 

I MARYA HORNMACHER PROPADLA FALEŠNÉ ILUZI, ŽE JE „NEMOŽNĚ TLUSTÁ“. JAKO DEVÍTILETÁ ZAČALA TRPĚT BULIMIÍ A O NĚKOLIKLET POZDĚJI PŘIBYLA DO JEJÍHO REPERTOÁRU I MENTÁLNÍ ANOREXIE. MARYA POSTUPNĚ ZTRÁCELA KONTAKT S OKOLÍM, RODIČI I KAMARÁDY A ZAJÍMALA SE POUZE O SVÉ STÁLE VYHUBLEJŠÍ TĚLO. NEPOMÁHALA HOSPITALIZACE, TERAPIE, PŘEMÍRA PRÁCE.

 

BĚHEM VYSOKOŠKOLSKÝCH STUDIÍ PŘESTALA ÚPLNĚ JÍST A ČEKALA, JAK DLOUHO TO JEŠTĚ VYDRŽÍ. OSUDNOU HRANICÍ SE PRO NI STALA VÁHA 25 KG. MARYA NEMOHLA CHODIT, SPÁT, JÍST – ZKRÁTKA ŽÍT – A LÉKAŘI JÍ DÁVALI TÝDEN ŽIVOTA. TEHDY SE VŠAK ROZHODLA PŘEŽÍT A ČTYŘI ROKY POTÉ NÁM PODÁVÁ SVĚDECTVÍ O TOM, KAM AŽ MŮŽE ČLOVĚKA PŘIVÉST ZDÁNLIVĚ NEVINNĚ VYŘČENÁ VĚTA: „CHCI JEŠTĚ TROCHU ZHUBNOUT.“

 

MARYI HORNBACHEROVÉ JE DNES ČTYŘIADVACET LET A JEŠTĚ STÁLE SE ZOTAVUJE Z „PROCHÁZKY PEKLEM“, JAK OZNAČILA ROKY STRÁVENÉ V ZAJETÍ PŘEJÍDÁNÍ, ZVRACENÍ, HLADOVĚNÍ A POLYKÁNÍ VŠEMOŽNÝCH PRÁŠKŮ, KTERÉ JÍ MĚLY POMOCI JEŠTĚ TROCHU ZHUBNOUT.

 

BEZPROSTŘEDNĚ UŽ JÍ SMRT NEHROZÍ, ALE TRPÍ ŘADOU CHRONICKÝCH NEMOCÍ, MUSELA SI NECHAT UDĚLAT NOVÉ ZUBY, PROTOŽE SKLOVINA TĚCH STARÝCH BYLA ROZLEPTANÁ DLOUHODOBÝM ZVRACENÍM, ZE STEJNÉHO DŮVODU MÁ ZNIČENÝ JÍCEN, STĚNY JEJÍHO ŽALUDKU POKRÝVAJÍ VŘEDY, KTERÉ ČAS OD ČASU KRVÁCEJÍ, SRDCE SE JÍ SCVRKLO NA TŘI ČTVRTINY NORMÁLNÍ VELIKOSTI, TAKŽE TLUČE NEPRAVIDELNĚ A NESTAČÍ PUMPOVAT KREV. A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ JE MARYA NEPLODNÁ, PROTOŽE JEJÍ REPRODUKČNÍ SYSTÉM „JAKO BY NEEXISTOVAL“.

 

ZA SVÉ PROBLÉMY VINÍ NEJEN SEBE SAMU, ALE I SPOLEČNOST, KTERÁ Z KOSTNATEK UDĚLALA BOHYNĚ. „JE SMĚŠNĚ,“ SOUDÍ, „ŽE MÓDNÍ TVŮRCI NÁM KLADOU ZA VZOR DÍVKY, KTERÉ TRPÍ DEPRESEMI, SEBENENÁVISTÍ A HLÍDAJÍ KAŽDÝ DROBEK, KTERÝ SNÍ. A JEŠTĚ HORŠÍ JE, ŽE MY V TĚCH CHUDINKÁCH OPRAVDU VIDÍME IDEÁL KRÁSY A SNAŽÍME SE BÝT JAKO ONY. VÝSLEDEK? TRPÍME DEPRESEMI, SEBENENÁVISTÍ A HLÍDÁME KAŽDÝ DROBEK, KTERÝ SNÍME. A TO JE HROZNĚ ŠPATNĚ.“

                                    Nakladatelství DOMINO, 1998

 

 

 

                          

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kde sa da tato knizka kupit?

(dara, 18. 8. 2009 14:57)

prosim, ak viete, kde zohnat tuto knihu dajte mi vediet na mail: dara_332@centrum.sk