Jana Tomanová

Skrz krk

„Bylo nebylo. V lesíku plném vzrostlých dubů stál malý zámeček. Jistě měl svou krásnou a bohatou historii plnou sličných princezen a urostlých rytířů. Po tom se však nikdo nepídil. Zámek přestal být zámkem, dnes ho nikdo nenazval jinak než blázinec…“

Tady pod neustálým dohledem sester, ošetřovatelů a psychologů, tady je nemohlo nic přepadnout. Ano, bylo to jako v pohádce, vládla zde atmosféra naprostého bezpečí a solidarity, všechny byly vychovávané k té největší lidské ctnosti, a sice k úctě k sobě samému a zároveň ke všem lidem okolo. Protože ony věděly, jak lehce může zaniknout, zkrachovat ten fascinující zázrak přírody, se kterým se setkáváme na každém kroku, a to lidský (a nejen lidský) život..

Anna tedy vždy, když si toto uvědomila, plnými doušky nasávala tu jedinečnou atmosféru, pravda, trochu prosycenou nemocničním pachem desinfekce a prázdných chodeb s bílým linem, ale i přes tyto vjemové překážky se dal rozpoznat onen klid, který zde vládnul..

Ráno je opět budil zvonek. Oproti včerejšímu vstávání bylo to dnešní až nápadně klidné. Byl čtvrtek a to znamenalo, že je po komunitě čeká skupinová terapie s doktorem Kopeckým.

Ale nejprve do sebe musely nasoukat snídani. Jako každý čtvrtek, i dnes byly vajíčka. Anna nesnášela vajíčka, a tak si hned na začátku léčení vybojovala, že místo nich bude moci jíst jenom chleba s máslem. Všechno, co se týkalo stravovací životosprávy bylo zde ožehavým tématem, a tak se každá, byt sebemenší změna, musela dlouze řešit přes psychologa a lékaře. Anna chápala, že všechno muselo odpovídat zaběhnutým standardům podle léčebného řádu, ale i tak se jí zdálo přehnané nutit pacienty jíst něco, co opravdu nesnášejí. A pro ni to byla vajíčka. Samozřejmě jí nevadila v hotových jídlech jako třeba knedlíky, buchty, koláče a podobně, ale samotná jí prostě obracela žaludek vzhůru nohama..

„Výborně,“ zvolal doktor a vstal. „tak, teď vám teda přivedu novou oběť závislosti sama na sobě.“

Anna se zamyslela, jaká asi bude ta nová holka, co teď otevře dveře. Bude tlustá nebo hubená? Byly tu holky tenké jako nit i dívky s postavou Venuše.

„Tak, vítám tě tady v našem království. Tohle jsou naše princezny.“ Doktor mávl rukou po útulném pokoji a jednotlivě představil všechny přítomné dívky, které se snažily tvářit se maximálně přívětivě, každá si podle doktorovy rady, neopomněla vzpomenout na samu sebe, jaké to bylo, když ona vstupovala do dveří, plná zmatků a strachu z toho, co ji čeká a nemine tam, kam ji dotlačili její příbuzní, kamarádi či tam utekla sama, když už nevěděla kudy dál. Nebo ji sem přivezla sanitka poté, co několik dní ležela v bezvědomí kdesi na jednotce intenzivní péče, než ji dali trochu dohromady potom, co její organismus totálně zkolaboval. A tak ji zavřeli tady, kde se z ní měl stát nový člověk, s normálním životním stylem a novým smyslem života. Jasně, pár jich nemělo to štěstí a umřely dřív, než se sem dostaly. Buď samy někde v koutku nebo v nemocnici, kde se už lékařům nepovedlo napravit výsledky jejich blbé touhy být někým jiným. Ta touha být někým jiným je dovedla až na okraj života, mentální anorexie se do jejich těl, mozků a duší zakousla jako klíště a pokud jim někdo včas nepomohl, vysála je až do dna. Ty dívky, které tu teď seděly v kroužku, ty chodící kostry, na kterých viselo oblečení jako hadry, byly sice mimo spáry smrti, ale jejich myšlenky stále ovládala představa, že pouze pokud zhubnou, budou krásné a všemi milované. Náhodný pozorovatel by jistě zažil šok, pohlédl by do tváře té, jejíž váha v osmnácti letech klesla natolik, že desetileté dítě váží víc. Taková dívka se na vás podívá obrovskýma vyhaslýma očima, které lezou z očnic v prakticky obnažené lebce, kterou pokrývá tenká kůže téměř bez barvy. Můžete zkoumat každou lidskou kost lidského obličeje, ale ta hrůza z toho, kam až posedlost člověka může dovést, vám to nedovolí. Nejste schopni opětovat úsměv, ve kterém živoucí kostra odhalí nepřirozeně velké zuby. Někdy ovšem dívka přijde i o ty. To, když už tělo nemůže vyživovat něco, co vlastně nepotřebuje. To samé se týká celého těla. Ubohá kostřička potažená čímsi, co by mohlo být starou, vytahanou kůží nebo taky potrhaným balícím papírem. Na zádech takových dívek vzrůstají černé chlupy. Proč? Asi poslední varovný signál, které tělo vysílá, že se něco děje. Ano, něco se děje, ale majitelka toho těla je se sebou spokojená. Vlastně téměř spokojená, chtělo by to totiž ještě nějaké to kilo dolů. Nepřemýšlí nad tím, proč už dávno nemenstruuje, proč se jí tolik lámou nehty a vlasy tahá z hřebenu po hrstech, jde jí jen o to, aby dobře vypadala. Aby u ní všichni obdivovali ty tělesné proporce, aby ji její bývalý přítel znovu miloval… A taková byla i nová příchozí.

„Ahoj, já jsem Alice.“

„A teď si můžeme otevřít to víno, ne?" navrhl a i tak učinil. Ale já jsem na víno moc chuť neměla, stejně nemohlo být lepší než trnkové od babičky z Moravy, takže jsem jen tak usrkávala ten sytě červený mok a sledovala posměšně Petru, která uždibovala ze své mísy salátu se zálivkou z jogurtu bez tuku. Hladina mého krevního cukru dosáhla opovážlivého minima, takže i moje nálada byla takřečeno psí. Začínala jsem mít stav, kdy bych doslova sežrala na co bych přišla a pomalu jsem dostávala pokyny z mozku, abych buď vybílila ledničku a ten krásně obložený stůl, nebo abych začala mlátit hlavou do zdi a snad tak ze sebe dostala ten ukrutný vlčí hlad. Ale ne, říkala jsem si. Je osm večer, za chvíli půjdu spát a až usnu a ráno se probudím, budu mít za sebou další den, kdy jsem vydržela tuhle dobrovolnou hladovku.

Ulehla jsem do peřin, které jsem celý den větrala na balkóně, takže teď měly nádech vánku a sluneční paprsky v nich zanechaly trochu třpytu. To však nezahnalo mé zuřivé a neodbytné myšlenky na jídlo. Probudila jsem se asi v půl třetí a do okna mi padalo trochu měsíčního světla. Byl úplněk. Tak a teď už to nemůžu vydržet, řekla jsem si a vstala z postele. Pokud si nedám aspoň jablko, tak už asi do rána neusnu. Protože hladové myšlenky mi neuvěřitelně zvedaly adrenalin, což mi nedovolovalo zavřít oči a klidně usnout. Vydala jsem se tedy po špičkách do kuchyně. Když jsem otevřela lednici, abych si z kastlíku vzala jedno jablko nebo pomeranč, ohromil mě nádherný pohled na obložené mísy, jen částečně odjedené, které zbyly od naší slavné večeře. Pochopitelně z nich jedl jenom táta, Petra, ačkoliv je připravovala, by určitě ztloustla, už kdyby k tomu jídlu přičichla. Jenže ve mně se nakumuloval všechen ten hlad posledních dnů a musela jsem si prostě vzít plátek hermelínu z okraje jedné mísy. Hmmm, chutnal neuvěřitelně skvěle. Tak ještě jeden...Ten byl taky výborný, říkala jsem si, abych si sousta jediného pořádného jídla za poslední dva dny dostatečně vychutnala. Jenže jak se píše v pohádce o Smolíčkovi o tom, že jezinky si chtěly ohřát jen dva prstíčky a nakonec vlezly do chaloupky celé, takový byl i můj reflex po prvním soustu. Nakonec jsem skončila v posteli se dvěma talíři plnými nejrůznějších dobrot, od šunky a salámů, přes mnoho druhů sýra, po skvělé jednohubky z lososa, oček a jiných podobných lahůdek.A na druhém talíři jsem měla zákusky. Jeden druh dokonce pekla Petra, byl to piškotový dort s pudinkem, ovocem a želatinou, který patřil mezi mé nejoblíbenější. A tak jsem se tím vším cpala a bylo mi dobře. Tedy do té doby, než jsem vyčistila talíře do posledního drobečku, a tehdy mi došlo, že můj žaludek je úplně přecpaný. Nejhorší na tom bylo moje svědomí. Tak černé, plné výčitek a navíc tvrdě se ozývající a útočící proti tomu, co jsem teď provedla. Tak ty se dva dny trápíš, říkalo mi ostrým hlasem, a pak to takhle zkazíš. A co budeš dělat teď? Zase ti bude celé dva dny kručet v břiše, aby ses pak v noci přežrala a všechno by se tak stalo marným. Tak to se radši cpi přes den. I když budeš pořád tlustá jako machna, aspoň budeš moct v klidu spát a ne takhle po tají vyvádět.

Násilím jsem umlčela tento zoufale vyčítavý hlas a zkusila si lehnout a usnout. Ale bylo mi tak těžko od žaludku, že jsem mohla jen tak bezmocně ležet na zádech, ale upadnout do spokojeného snění bez nočních můr o jídle se mi opravdu nedařilo. Nakonec jsem stejně takzvaně vytuhla, jenže mě vzbudila hrozná žízeň. Takže jsem šla opět do kuchyně, kde jsem do sebe nalila litr minerálky. Břicho jsem měla stále přetěžkané neobvyklou dávkou jídla a navíc jsem cítila stoupající žaludeční šťávy až v krku. Bylo to naprosto odporné. Nakonec jsem se rozhodla, abych ulevila nejen svému poničenému tělu, ale hlavně také černému svědomí, že se půjdu vyzvracet. Sotva jsem si strčila prst do krku, hned se mi ulevilo, jakmile ze mě vypadlo všechno to přebytečné jídlo. Zvracení jsem sice od malička ze srdce nenáviděla  a pochybuju, že by se někdo našel, kdo by měl tuto činnost jako oblíbeného koníčka, ale teď mi bylo nanejvýš příjemné, že se mi ulevilo po těch hrozných vteřinách, kdy jsem trápila svůj žaludek šimráním na mandlích za účelem vyvolání obratu celého toho vaku, kam shromažďujeme všechno snědené jídlo. Celý tento proces jsem zopakovala ještě třikrát, až jsem měla pocit, že je můj žaludek opět relativně prázdný. Samozřejmě nebyl, ale už mě aspoň tak nepříjemně netlačil a mohla jsem doufat, že teď snad spokojeně usnu. Ušklíbla jsem se hnusem při pohledu na tu spoušť v záchodové míse a důkladně za sebou několikerým spláchnutím uklidila stopy..

Ráno jsem se probudila s pocitem naprosto vyždímaného žaludku, který by mohlo vyléčit jen několik soust dobrého jídla.

„Kdo zlikvidoval ty obložený mísy?“  ozval se z kuchyně hlas Petry, která zřejmě otevřela ledničku, aby posnídala svůj oblíbený bílý jogurt. „Já,” zakřičela jsem přes dveře, aby měla důvod mít vztek, že já si neberu servítky a klidně si dám, na co mám chuť, zatímco ona na to musí jenom šilhat přes kelímek toho bílého nic. A nemusí vědět, že jsem to všechno snědla, aniž bych z toho vstřebala víc jak čtvrtinu, což bylo vlastně skvělý a za těch pár minut svíjení se nad záchodem to fakt stálo. Není zas tak špatný, aspoň kvůli čistýmu svědomí, se přecpat, a pak to vyzvracet. Jasně, normální lidi to nedělaj, ale když potřebuju zhubnout a nemůžu se zbavit svých oblíbených pochoutek, tak to asi jinak nepůjde, než občas praktikovat to, co dneska v noci. Cha, to jsem vyzrála nad dietami, řekla jsem si, to kdyby věděla milá Petruška, třeba by to taky zkoušela. Ale neřeknu jí to, jen ať se klidně moří těma svejma salátkama. „Teda ty máš apetit,“ poznamenala nevěřícně, když jsem vešla do kuchyně a postavila si vodu na čaj. „To bys ty asi sníst nemohla, co? Jinak by z tebe byla koule a to by se tátovi asi moc nelíbilo, viď? Vysmívala jsem se jí do očí. „Mě takovýhle stohy jídla nechyběj. Akorát mám občas chuť na čokoládu a taky si někdy jeden čtvereček dám,“ schválně zdůraznila slovo jeden, aby ukázala, jak má pevnou vůli. „Pche, to já bych mohla sníst dvě tabulky a nic by to se mnou neudělalo,“. „No jo, taky mám o dvacet kilo míň než ty,“ zaperlila na oplátku ta vyzáblina. „Tak to kecáš, vidím na tobě, jaký máš špeky na stehnech.“ Petra se zarazila a nevědomky sjela rukou po straně svého těla až k oněm místům, která jsem nazvala tak urážlivě špeky. „Špeky..?“ řekla tiše a dotčeně. „Jo, špeky, tak s tím něco dělej!“ zakončila jsem debatu a posadila se k prostřenému stolu, kde jsem se zakousla do chleba s máslem a medem. Petra se vyčítavě podívala na svůj jogurt s nápadným označením 0%, kde se vedle obří nuly krčila malinkatá jednička a postavila ho zpátky na stůl. Ještě chvíli na něj lítostivě koukala, a pak ho s povzdechem hodila do koše na odpadky.

Asi tak jednou za čtrnáct dní jsem se neubránila tomu, abych se příšerně nepřecpala, a pak jsem opět prožívala mučednické chvíle nad záchodovou mísou. Bylo to hrozné, kolikrát jsem na záchodě strávila v kuse i třičtvrtě hodiny, abych měla pocit, že jsem toho vyzvracela co nejvíc. Za těch několik týdnů, co jsem provozovala tuhle nesmyslnost, jsem dokonale poznala anatomii mého krku, znala jsem každý pohyb sliznice, každou stěnu chrupavky. A věděla jsem, na kterých místech v té rouře mám nejspolehlivější dávící reflex. Vychytala jsem si, že záleží na určitých podmínkách, kdy jde zvracení lépe a kdy hůře. Tak třeba když jsem noc předtím málo spala nebo pokud jsem pila o něco víc, než byla moje míra, druhý den jsem měla větší problémy s tím, aby buňky mých čidel zareagovaly na pohyby prstu.

Ocitla jsem se v prázdné kanceláři a najednou jsem nevěděla, co mám dělat. A tak jsem si pustila jakou hru na počítači. Automaticky jsem skládala karty do sloupečků a po půlhodině mi tahle činnost nečinnost přišla tak hloupá, že jsem počítač vypnula a začala jsem přerovnávat všechny papíry na stole. Pak jsem si všimla bonboniéry v mém šuplíku. Najednou jsem na ni dostala ohromnou chuť. Byla to veliká bonboniéra, nejspíš švýcarská, bonbóny v ní byly narovnány ve dvou patrech a vážila půl kila. A výběr jednotlivých druhů byl úžasný. Byly tam všechny moje oblíbené bonbóny. Rozdělala jsem šustivý celofán a otevřela krabici. Vykoukly na mě hnědé hlavičky, některé zdobené oříšky nebo polevou, byly srovnané jako vojáci. Sliny už jsem nemohla ani polykat. Uvědomila jsem si ale, že včera jsem zvracela asi půl hodiny, když jsem snědla celé kuře s hromadou rýže a velkou krabici polárkového dortu. A dala jsem si předsevzetí, že dneska budu jíst jenom maličko. Pořád jsem si přála zhubnout, od té doby co jsem si stoupla na váhu a zjistila, že mám o pět kilo víc než obvykle. Jenže moje váha se od toho dne hnula jen o jedno kilo. Ovšem zase do plusu. Nevěděla jsem, jak se mám hlídat, když moje chuť na jídlo byla neuvěřitelná.

„Ale co, žijeme jenom jednou,“ řekla jsem si a už jsem hrábla po prvním bonbonu, který mě nejvíc zaujal. Byly to sekané pražené mandle obalené v čokoládě. Mňam. A tak jsem si vegetila na kancelářské židli, nohy na psacím stole, na klíně zpola snědenou krabici neuvěřitelně dobré čokolády a přitom jsem listovala v časopise. Já jsem tady v bezpečí zamčené kanceláře, sama, jen se svou čokoládou. Za půl hodiny ve mně krabice zmizela, málem jsem snědla i papírový obal. A už jsem cítila známé tlačení v žaludku, věděla jsem, že teď už by mi šlo zvracet. Ale měla jsem chuť ještě na něco slaného. A tak jsem se oblékla a vyběhla z kanceláře. Běžela jsem do blízkého stánku s rychlým občerstvením a tam jsem si nemohla vybrat. Nakonec jsem si objednala hermelín v housce, rizoletu a kuřecí hamburger s tatarkou. Chvíli jsem si počkala, než mi tlustá prodavačka připraví moje vytoužené jídlo a za pár minut už jsem zase seděla na své židli a likvidovala jeden chod za druhým. Při hamburgeru mi už bylo tak zle, že jsem poslední sousto musela hodit do koše a běžet na záchod, abych to ze sebe dostala. Za těch pár týdnů, co jsem z tohohle důvodu pravidelně navštěvovala záchod, jsem se naučila odhadovat, kolik jsem toho vyzvracela, protože ačkoli se zdálo, že jsem v žaludku nic neměla, věděla jsem, co jsem jedla a co ze mě ještě nevypadlo. Nejhorší bylo, že můj krk, často odřený, už na pohyby mého prstu příliš nereagoval a často bych se spíš udusila, než aby se mi podařilo něco vyvrátit. A tak jsem si pomáhala plastovou lžičkou. Kolikrát jsem přemýšlela, čím vším by se mi zvracelo lépe, ale zatím se mi nejvíc osvědčila lžička, kterou přibalují ke zmrzlině.

Celý víkend jsem byla doma. A tak jsem se doma ve své nudě patlala v kolotoči přejídání se a zvracení. Bylo to odporné, když jsem si na to později vzpomínala. Vždyť já jsem za celý víkend nestihla udělat nic jiného, než se zhruba desetkrát za sobotu a patnáctkrát za neděli přecpat skoro do bezvědomí, a pak to ze sebe hodinu páčit. Tolik, kolik jsem toho snědla za dva dny, jsem nesnědla za celý život. Vyzkoušela jsem všechny možné recepty, skoupila polovinu večerky pod barákem.

V sobotu ráno jsem se vzbudila už v sedm ráno, protože jsem hlady a chutí nemohla ani dospat. Už od pátečního odpoledne jsem měla naplánováno, co všechno bude tvořit můj jídelníček a byla jsem celá žhavá do toho, abych už se mohla oddávat tomu potěšení z chroupání všeho možného. Začala jsem královskou snídaní. Od dětství jsem milovala vejce do skla, takže jsem si jich udělala pět. K tomu pěkně topinky s máslem. To byl jen chabý předkrm,  který mi hlad nezahnal. Naštěstí jsem měla přeplněnou ledničku i špajz, takže bylo pořád z čeho vybírat. Koupila jsem si deset dortů, které jsem spořádala jako druhý chod snídaně. Pravda, po tom posledním už jsem začínala cítit, že mě trochu tlačí žaludek, ale to ještě nebyl důvod, abych přestala jíst. Přitom jsem koukala na televizi. Ale ani nevím na co, protože jsem byla tak zabraná a soustředěná na snídani, že jsem jen sledovala míhající se obrázky. Pak se mi můj reflex rozjel naplno, takže už jsem ani nevzdalovala od ledničky a jen lžící vyjídala z kelímků jogurty, pudinky a nejrůznější jiné lahůdky, prokládala jsem to plátky sýra, které jsem se ani nestíhala dávat na chleby a sýry jsem kombinovala se salámem a šunkou. Asi po hodině mých orgií jsem  pocítila známé nutkání na zvracení. Takže jsem se z kuchyně odvalila (nemohla jsem se ani narovnat) na záchod , kde jsem zvracela trávením ani nepoznamenané kusy jídla. Šlo to špatně, protože při hltání jsem sousta téměř ani nekousala, takže jsem málem s chlebem, který mi drhl v krku, vydávila i plíce. Slzy mi tekly proudem a moje slinné žlázy se mohly přetrhnout, takže jsem se nestíhala utírat kolem pusy. Ale po půl hodině jsem cítila příjemnou úlevu v mých útrobách a i „žrací“ reflex byl na čas utišen, takže jsem se mohla v klidu koukat na televizi. A k tomu jsem zobala buráky, které byly nasypané v misce na stolku přede mnou. A pak jsem najednou dostala chuť na zmrzlinu se šlehačkou, takže jsem si přinesla litrové balení čokoládové zmrzliny a šlehačku ve spreji a oddávala se té mrazivé sladkosti. Za půl hodiny ve mně tahle obří porce mraženého krému zmizela a já jsem měla pořád pocit prázdného žaludku. Napadlo mě, kolik má asi ten můj vak na jídlo objem. Kdysi jsem četla, že normální člověk může žaludek zaplnit třemi až šesti litry, ale můj musel být určitě dvojnásobný. Takhle jsem pokračovala až do pozdního odpoledne, kdy jsem měla pocit, že už jsem vyzkoušela snad všechny možné recepty, na které jsem zrovna měla chuť. Radši jsem si ani nepřipouštěla, kolikrát jsem vůbec zvracela, věděla jsem, že tolikrát jsem za celý svůj život nezvracela, jako za dnešek.

Největším prokletím zvracení bylo, že žaludek byl stále vytahanější. Ačkoliv jsem vlastně začínala zvracet s tím, že pak zhubnu, opak byl pravdou. Moje váha stále narůstala, měla jsem hnusný pocit oteklého těla a navíc jsem si všimla, jak mi zduřely uzliny a slinné žlázy na krku a obličeji, takže moje tváře byly stále jakoby nafouknuté. Ale co mám dělat? Kdo mi v tom pomůže? Copak někdo může pochopit, že se nedokážu udržet, když začnu cokoliv jíst a že pak musím jít zvracet, jinak by mě moje svědomí uštvalo? Ale jak s tím mám sama bojovat? Potřebuju někoho, aby mě hlídal, komu bych se vždycky vyzpovídala. Psycholog? Nejsem přece blázen, abych musela ke cvokaři. A navíc, tam se chodí, jen pokud je někdo duševně nemocný, a to já přece nejsem.

A v pondělí ráno jsem začínala. Když jsem vstávala, byl už doma táta i Petra, což mě potěšilo v tom smyslu, že by pro měl bylo mnohem složitější se přecpat a vyzvracet se. „Teda, tys to tady vybílila,“ poznamenala Petra a táta za ní nahlédl do ledničky. „No, na to, že jsme v krámě nechali dva a půl tisíce za jídlo, který zmizelo za jedinej víkend, to v ledničce vypadá docela smutně,“ přiznal táta Petře pravdu. Vlastně ani nešlo se na ně zlobit, měli pravdu, protože jsem opravdu zlikvidovala téměř všechno, až na máslo, kečup a kyselé rybičky, které nesnáším.

V bytě jsem byla opět sama, táta v práci, Petra někde v posilovně. Padla na mě tíha samoty a já jsem nevěděla, co si mám s tím tlakem na hrudi počít. Nakonec jsem neodolala a zakousla se do čerstvě upečeného koláče, který nám tady nechala naše horní sousedka. Byla totiž výborná kuchařka. Netrvalo dlouho a celý koláč ve mně zmizel, ani jsem nevěděla jak. A opět ony výčitky svědomí. A co s tím? Na záchod. Prostě jsem se neubránila, nutkání strčit si prst do krku bylo příliš silné. Naštěstí jsem neměla příliš mnoho jídla v žaludku, takže jsem se nemusela dlouho trápit. Šla jsem do obývacího pokoje, kde jsem si vzala Petřiny časopisy a začala jsem v nich listovat. Tradičně jsem neobjevila nic zajímavého, až v jednom plátku pro ženy se můj pohled zarazil nad fotografií holky, která klečela nad záchodem. Jako by do mě uhodil blesk, jako bych viděla sama sebe. Začetla jsem se do článku, který byl pod obrázkem a snad v každé větě jsem našla kus sebe, kousek svého problému. Autorka, prý z vlastní zkušenosti, popisovala průběh nemoci, zvané bulimie.

Článek naprosto přesně popisoval všechno, co jsem prožívala já, když jsem se cpala, když jsem zvracela i jak mi bylo potom. Žena, která popisovala svůj případ uváděla, že došla až tak daleko, že zvracela i dvacetkrát denně a vždy tak dlouho, než se v žaludečních šťávách objevila  krev. To bylo příšerné. Zkusila jsem si vybavit muka, která prožívám já a přišlo mi, že už to nemůže být horší, ale teď, když jsem četla, kam až může touha být hubená dojít, mi bylo zle. Autorka psala, že zhubnout s bulimií je velmi obtížné, protože tělo si střádá každý trošek živin, jako by se bálo, že mu bude vzat i ten. A navíc se prý v těle zadržuje velké množství vody, takže člověk je pak odulý, nejvíce tváře, což je dané zduřením slinných žláz. Toho všeho jsem si na sobě všimla, ale stále se mi nechtělo věřit, že by tyhle hrůzy, které jsem teď četla, mohly být mým případem. A když jsem četla dál, poznámky lékařky, která léčila bulimičky a anorektičky, bylo mi ještě hůř. Uváděla, že při častém zvracení může dojít až k protržení jícnu, což je při opožděném ošetření nad patnáct minut smrt udušením krví, která začne vnikat do trávící, a pak i do dýchací trubice. Následky bulimie nejsou nijak růžové, brzy se objeví vředy, problémy se zažíváním, kazí se zuby, které jsou poleptané žaludeční kyselinou a tak dále. Po každém zvracení by se měla do těla dopravit voda, kterou tělo ztrácí. A to já nedělám. Ale co mám teda dělat? Přece nemůžu jít do blázince, to ne! Co moje práce? Co by tomu řekli mí přátelé, táta  Petra, která by se mi jenom vysmívala?

Odhodila jsem časopisy do kouta a vstala. Jenže jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Dostala jsem ohromnou chuť uvařit si večeři. Věděla jsem, že to je to nejhorší, co můžu udělat, ale nemohla jsem si pomoct, nutkání bylo hrozně silné. Napadla mě šílená myšlenka, že by mi možná pomohlo, kdyby mě někdo nalezl, jak zvracím. Třeba by si pak všimli, že nejsem v pořádku, třeba by mě poslali se léčit. Ale kdo by mě měl nalézt? V úvahu přišel jedině táta.

Ani tyhle obavy mě neodradily od toho, abych si neuvařila hrnec špaget se sýrovou omáčkou a houbami a během další půlhodiny to ze sebe dolovala. Šlo to špatně, můj krk, po maratónu neustálého zvracení byl tak zpitomělý, že vůbec nereagoval ani na pohyby zubního kartáčku natož na strkání prstu. Byla jsem pološílená z toho, že se mi nepodaří se vyzvracet a že budu všechno muset strávit, a tak určitě přiberu zase nějaké to kilo. Ale nakonec se mi to podařilo a když jsem vytáhla kartáček ze svých útrob, málem jsem omdlela. Byl celý od krve! Nevěděla jsem,co mám dělat, měla jsem pocit, že už se začínám dusit, že cítím ty salvy krve, které proudí do mých plic, protože jsem si určitě roztrhla tu největší tepnu. Měla jsem strach, že se udusím, moc velký strach. Ten mě dávil snad ještě víc, než ta krev, co se mi valila i z nosu. Dýchala jsem, jak nejvíc jsem mohla, sípala jsem a chytala se rukama záchodové mísy. Teď umřu, teď určitě umřu a už nikomu nestihnu říct, že ho má ráda, už nikdy neuvidím mámu, už nikdy neřeknu bráškovi, jak mě hrozně štve. A nestihnu říct Petře do očí, že jsem si o ní vždycky myslela, jaká je husa, ale že teď mě to mrzí. A táta! Co tomu řekne táta, až mě tu najde mrtvou..Udušenou! Budu mít vytřeštěné oči, jako to bývá ve filmech? Budu modrá nebo fialová? A nebude kolem mě nazvraceno? A stihnou mě najít , než se začnu rozkládat? PANE BOŽE, JÁ NECHCI UMŘÍT! JÁ HROZNĚ NECHCI UMŘÍT!!!

Uvědomila jsem si, že žiju. Nebo aspoň jsem si to myslela. Dívala jsem se  na svou napřaženou ruku a v ní červený kartáček. Nebyla to krev. Jsem blázen, já jsem úplný blázen, honilo se mi hlavou. Vždyť  žiju a to, co je na kartáčku, je kečup. Vždycky jsem milovala kečup a teď jsem si ho na špagety nalila pořádnou hromadu. A rozhodně se ještě nestačil rozložit, když jsem ho jedla před čtvrt hodinou. „Ty idiote,“ řekla jsem si nahlas a zatáhla za splachovadlo. Naposledy na mě zamávaly moje výborné špagety a bylo po večeři. „Musím s tím přestat,“ vykřikla jsem do bílých stěn našeho bytu,ale místo odpovědi na mě pořád křičelo to protivné ticho, které jako by se mi vysmívalo, že jsem tak slabá, tak neschopná ovládnout sama sebe. A ty chceš v životě něco dokázat, ty…, slyšela jsem v uších a když jsem si je zacpala, byly výčitky ještě silnější. Ty nulo!

Musím něco udělat, musím se vzpamatovat, říkala jsem si horečně v duchu. Jinak mě to úplně pohltí a ještě skočím z okna. Vyběhla jsem tedy z bytu a šla si pro kolo. Vyrazila jsem ukrutnou rychlostí ven z města a brzy jsem dojela do lesa, kde jsem se řítila lesními stezkami, nedbaje na vystouplé kořeny ani na kameny, kterými se to na cestě jen hemžilo. Sesedla jsem z kola a svalila se do krásně měkoučkého mechu, vyhřátého sluncem.

Bylo tu krásně, mezi tlustými kmeny stromů probleskovalo  odpolední slunce, mělo svou nejkrásnější a nejteplejší barvu plamene voskové svíčky, vonělo teplým medem a jako by se usmívalo. Nikdo se nedokáže usmívat tak upřímně a vroucně jako slunce. Je tady s námi vždycky, i když se zrovna schová za mrak a dává nám svoji nekonečnou sílu a životní energii. Ale co když jednou zhasne, jako ta voskovice v průvanu? Lehla jsem si do mechu a sledovala koruny nade mnou. Byly krásně zelené, prosvícené slunečními paprsky, Na několika větvích jsem zahlédla nějaké ptáky, zpívali a mě by zajímalo, o čem si spolu mohou povídat. Podivují se snad nad tím, jak jsou lidi blázniví,, jaké dělají hlouposti, jak jsou k sobě zlí a myslí jen na sebe? Nebo si říkají, jak je jim krásně na těch větvích, protože cítí sílu a vitalitu proudící uvnitř těch dřevěných těl, sílu, kterou strom čerpá desítky, některé i stovky let a kterou my, lidé nikdy mít nebudeme. Nejsme tak odolní proti poryvům a bouřím života, které oni musí vydržet od matky přírody. Stromy se dokážou celé dny držet za ruce, poskytovat útočiště ptákům, dávat potravu zvířatům a ještě dopřávat lidem stín. A co za to chtějí? Nic. Lidé se jim za jejich obětavost odvděčí pouze tím, že je porazí a spálí…

Táta přišel z práce s tím, že nás zve na večeři, protože se mu prý podařil nějaký úžasný obchod. Petra si tradičně dala salát a minerálku, kdežto já jsem si dopřála pořádný biftek se žampiónovým přelivem a opékanými brambory. Bylo to skvělé a cítila jsem zadostiučinění, když jsem viděla Petru, jak zírá na naše plné talíře a honí po své malé misce půlku okurky.

Doma jsem spořádala ještě půlku bochníku chleba s medem, kus perníku s kokosem a sáček brambůrků. A co jiného s tím, než to pěkně vyzvracet. A bylo mi jedno, že jsou všichni doma. Taky, když jsem vylezla ze záchodu, se mě táta zeptal, proč je mi špatně. Svedla jsem to na tu výbornou večeři, která ovšem za nic nemohla. „Přežrala se, to má za to.“ Poznamenala Petra škodolibě a labužnicky upila ze skleničky bílého vína. Netušila, že se trefila. A to do černého.

Slunce se nachýlilo k západu.

Každá z deseti holek si u okénka vzala talíř s rohlíkem a párkem s hořčicí a do hrnku si nabrala čaj s citronem. Posadily se na svá místa a jídelna se naplnila cinkáním lžiček, šepotem a občasnými výbuchy smíchu. Staniční sestra svačila spolu s pacientkami a zároveň dohlížela na to, aby každá z nich svou porci dojedla. Najednou vyskočila a vykřikla: „Alice, já tě vidím. Koukej to sníst nebo tě budu muset zítra odvést k doktorce,“ vyhrožovala. „Já to nechci. Nesnáším párky. Maj v sobě moc tuku,“ vykřikla vztekle patnáctiletá Alice. Přišla sem z nemocnice, kde se měsíc a půl dostávala z podvýživy. Byla anorektička, stejně jako většina holek na tomto oddělení. Bulimičky, jako byla Anna, tady byly v menšině. Jenže ostatní anorektičky byly jakž takž v pohodě a nezdráhaly se sníst svou porci, až na občasné vyjímky, které však byly spíš dané tím, že některá jídla nesnášely, podobně jako Anna se vzdala vajíček. Kdežto Alice byla špatný pacient. Nebylo jídlo, aby ho neokomentovala tím, že na polévce plave moc mastných ok, na jahodové knedlíky jí nalili smetanu, což  určitě udělali schválně  a jenom jí proto, že ve smetaně je spousta tuku. A nesnášela cokoliv pocukrovaného. Pokud byl přes den v konvicích slazený čaj, radši chodila pít vodu z kohoutku, než aby se ho dotkla. Máslo z pečiva seškrabávala za nehty. Nejradši by jedla jednou denně, a to jenom kyselé okurky, které jsou podle ní „krásně dietní“.

A tak i dnes musela sestra vstát, jít k Alici a dávat jí do úst kousky párku. Přitom jí musela pomáhat ještě jedna sestra, protože Alice sebou divoce házela. Vzpurná dívka se ošklíbala a při každém soustu předstírala dávení. Dvakrát se už stalo, že se do talíře vyzvracela. „Otevři tu pusu,“ vrčela na ni výhružně sestra. Stejně výhružně vrčela na sestru Alice. Zarputile držela čelisti pevně k sobě přimknuté a z očí, které velikostí připomínaly tenisové míčky, jí koukala nenávist vůči všemu, co patřilo do tohohle ústavu a co ji tolik omezovalo. „Ty tu pusu otevřeš! Nebo snad chceš píchnout výživu do žíly, kočičko?“ vyjela na ni sestra. „Ne!!“ vykřikla Alice a v tu ránu měla v puse vidličku s nenáviděným masem. A díky polykacímu reflexu,který fungoval i proti té nejsilnější vůli, měla celé sousto během chvilky i v žaludku. „Tak a je to. A stejným způsobem do sebe nasoukáš i ten zbytek, rozumíš? A rohlík taky.“ Sestra nekompromisně podala Alici vidličku a otočila se. Ta se sklopenou hlavou do sebe cpala párek po molekulách a k tomu přidávala zlomky drobečků z rohlíku.

Druhý den měla Anna službu v nákupech. Tentokrát nečekala nikoho na návštěvu, takže nemusela pospíchat. Tahle služba patřila k nejoblíbenějším, protože člověk měl aspoň chvíli, kterou trávil v obchodě, pocit, že je mimo plot areálu blázince, jakoby zpět v normálním světě. Anna využila téhle volné chvíle, nebyla časově nijak omezená, jen nesměla být nápadně dlouhá, pak by ji začaly sestry hledat. Do obchodu, který se nacházel vedle vrátnice u hlavní brány zámeckého parku, šla pomalu, vychutnávala si nádherné letní počasí, kdy sluníčko svítilo, jako by to bylo naposled, ptáci se svým zpěvem se taky mohli přetrhnout.

Prošla kolem starého altánu, který kdysi určitě sloužil jako místo, kde se scházívaly šlechtičny u svačiny nebo při vyšívání a rozebíraly své problémy. Úplně si dovedla představit bíle natřená proutěná křesílka a v nich rozložené bohaté pestré sukně. Jenže dnes byl altán oprýskaný, bez křesílek, jen uprostřed trochu nemístně stála zelená parková lavička s ulámanými laťkami v opěradle. Anna slyšela, že by se altánek měl letos opravovat. Jenže toho už se tady ona nedočká. Vedle altánku stála skupinka pěti mužů, byla na nich vidět jejich nízká inteligence. Opírali se o hrábě, kterými celý den v rámci pracovní terapie vyhrabávali trávník od nečistot. Ale zřejmě spíš jen postávali. Byli tak stejní, jeden k nerozeznání od druhého. Všichni byli oblečeni do modrých tepláků, na kolenou značně vytahaných a někteří je měli celé obarvené od trávy nebo bláta. Na nohou měli, jako většina takových pacientů, obyčejné tenisky „made in Vietnam“ , taky už ve značném stadiu obnošení. Jen barva jejich triček se lišila, i když tvarově to byla všechno vytahaná trička ze slabé nekvalitní bavlny, která se prodávají po padesáti korunách. Byl to smutný pohled. Bylo vidět, jak se na těchto lidech šetří, snad v domnění, že už nic nepotřebují. Pochopitelně, jim bylo jedno, jestli na sobě mají tričko nebo košili, byli spokojení, tak jako tak ve své nevinnosti, díky níž zůstali a zůstanou navždy dětmi.

Večer, když po dlouhé době ležela ve své posteli, přišlo jí líto, že by ten drahocenný čas její propustky měla trávit spánkem.

Chce žít tak, aby měla pocit, že je všem užitečná, aby viděla, že za ní něco zůstává. Chce najít smysl svého dosud nenaplněného života. Věděla, že teď je mnohem zranitelnější, než dříve, že její mozek je už nastaven řešit problémy a psychické tlaky jídlem a zvracením, upínáním se na zoufalé sledování vlastního těla. Byl to studený strach, který ji v některých chvílích poléval studeným potem a probouzel v ní ty nejčernější vzpomínky, po nichž následovaly dosud nevytěsněné výčitky svědomí z vlastního selhání. Musí se sebou něco udělat, musí, jinak...

Všechno bylo tak nějak snazší, nemusela už nad ničím příliš přemýšlet, myšlenky se jí zaobíraly pouze návratem domů a plánováním dalšího života.

A i toho se dočkala. Přišel poslední večer jejího pobytu v zámečku – blázinci. Celý den se o volné odpoledne procházela parkem, usmívala se na všechny obyvatele ústavu, které potkala a naposledy si zašla koupit noviny do krámku u brány léčebny. Chtěla si vrýt do paměti každý kousek toho místa, kde trávila spoustu dní a nocí a kde toho tolik prožila.

Naposledy řekla „ahoj“ a v pavilónu metabolických poruch se zavřely dveře...