Jídaly jsme, jako se jí na venkově: kolem jedenácté první jídlo - jen tak aby se neřeklo - a potom druhé, pořádný oběd, až k sedmé.

Ráno jsme obvykle snědly kousek polenty s omáčkou z klobásy, anebo jsme se spokojily s kusem chleba a cibulí nebo dokonce hrstí svatojánského chleba; večer jsme jídaly šlichtičku, a kus masa, skoro vždycky skopové, ve třech obměnách: kozí, kozlečí, kozlí.

Náš život, můj a Rosettin, závisel tedy na padesátikilovém pytli hladké mouky, ze které se dělal chleba a těstoviny, na dalším menším pytli kukuřičné mouky na polentu, na dvacetikilovém pytlíku fazolí, těch nejhorších, s klíčkem, na několika kilech bobů, prosa a čočky, na padesáti kilech pomerančů, na dvoukilovém hrnci sádla a na pár kilech klobásy.

Tommasino dál přinesl sáček sušeného ovoce, jako fíků, ořechů a mandlí, a pořádnou hromadu svatojánského chleba, který se normálně dává koním, ale teď, jak jsem řekla, byl moc dobrý i pro nás.

Občas se k nám dostali nějací mládenci od Pontecorva s ranci na zádech a prodávali sůl nebo tabák - ty dvě věci chyběly nejvíc.

Tabák byl ve velkých listech, hořký, a uprchlíci jej řezali a kroutili si cigarety z novinového papíru; sůl byla té nejhorší kvality, co se dává dobytku.

Odkoupila jsem od Parida pár přaden vlny a pletla jsem svetr; už jsem tušila, že tam nahoře zůstaneme bůhví jak dlouho a myslila jsem si, že přijde zima a my dvě nebudeme mít co na sebe.

Vlna byla mastná, tmavá a páchla chlévem.

Důvěřovat je dobré, nedůvěřovat je lepší. Taky jsem byla přesvědčená, že Angličani přijdou. Ale kdy? Stačilo, aby se z nějakého důvodu opozdili o měsíc, o dva, a všichni umřem hlady.

A tak zatímco se druzí cpali, já jsem u nás v baráčku zavedla příděly.

Jedly jsme jednou za den, kolem sedmé; hrnek fazolí a trochu masa - nejčastěji skopové - kus chleba, pořád stejné množství, nějaký ten sušený fík.

Někdy jsem uvařila polentu, někdy byly místo fazolí boby nebo cizrna a místo skopového hovězí.

Ráno jsem ukrojila sobě a Rosettě krajíc chleba a k němu jsme si vzaly syrovou cibuli.

Nebo jsme chleba nejedly vůbec a chroupaly jsme trochu svatojánského chleba - ten se obvykle dává koním, ale v době drahoty je dobrý i pro lid.

Rosetta si často naříkala, že má hlad - byla mladá, víme, a tehdy jsem ji radila, aby spala - věděla jsem, že spát je jako jíst: člověk málo spotřebuje a nashromáždí síly.

Prostřela jsem vánoční stůl obrusem ze silného lnu, vypůjčeným od sedláků.

Rosetta dala kolem talířů zelené větvičky s červenými bobulemi, natrhané v houštině - trochu se podobaly větvičkám, které se prodávají o svátcích v Římě.

Na jednom talíři byla slepice, bylo jí pro pět lidí trochu málo; na ostatních byl salám, vejce, sýr, pomeranče a moučník.

Schválně jsem na ten den upekla chleba, byl ještě teplý z pece, nakrájela jsem bochník na čtvrtky, pro každého jednu.

Ale rolníci potřásali hlavou: jaro znamená hlad.

Věděli ze zkušenosti, že nevyjdou se zásobami do příští sklizně, a hleděli s nimi co nejvíc šetřit.

Vymýšleli, co jíst, aby nemusili sáhnout na zásoby.

Paride kupříkladu kladl do houští proutěné klece na červenky a skřivany, ale byli tak malinkatí, že na jedno sousto padli čtyři.

Nebo se snažil chytit do želez tamější lišky, malé a červené jako oheň; pak je stáhl, nechal je pár dní naložené ve vodě, aby změkly, a vařil je ve sladké kořeněné omáčce, aby nebylo cítit chuť divočiny.

Ale hlavní zdroj teď byla čekanka - ne čekanka, co se jí v Římě, ta je vždycky stejná a nemění se - ale jakákoli tráva, která se dala jíst. Člověk si nedovede představit, kolik druhů trávy se dá jíst - ve skutečnosti skoro všecky.

Sbírání čekanky trvalo dlouho, dvě tři hodiny i déle, na jednu naběračku jí bylo třeba nasbíratplný klín; a taky jí nebylo tolik, aby stačila všem sběračům.

Všechna ta námaha přinesla nakonec hubený výsledek - dva tři klíny čekanky se po uvaření scvrkly na dva tři kopečky; asi tak veliké jako pomeranč.